Článek
Jako by si nevšimli, že revoluční změny, které přinesly nové technologie, a ekonomická globalizace po pádu bipolárního světa v roce 1989 rozvrátily staré pořádky do té míry, že jejich obnova není už možná.
Začít lze třeba rolí žen a rodiny v moderních společnostech. V posledním čtvrtstoletí došlo k radikální „feminizaci“ světa ve všech možných směrech. Počty žen studujících na univerzitách v mnoha zemích převyšují počty mužů. Ženy se masově prosadily v řadě ekonomických odvětví. I funkce manželství coby socio-ekonomické základny rodiny je překonaná.
I proto stále více žen nemá potřebu se vdávat a pokusy (převážně mužských) politiků diktovat, jak má rodina vypadat, nebo omezovat kontrolu porodnosti jsou zcela kontraproduktivní. U nás kupříkladu nedávno lidovci kritizovali návrh z dílny sociálnědemokratické ministryně Marksové, který by ženám umožňoval umělé oplodnění bez souhlasu partnera. Činili tak z pozic obrany „tradiční rodiny“.
Je evidentní, že vůbec nechápou, že časy „tradiční rodiny“ se už nevrátí. Ženy se už nenechají nacpat do starých škatulek, z nichž mnohé byly jen nástroji patriarchální kontroly. Pokud chce český stát podporovat porodnost, měl by se snažit vyjít vstříc měnícímu se sociálnímu postavení žen. Měl by také respektovat, že manželství nebo registrované partnerství párů stejného pohlaví je dnes především právní vztah chránící práva jeho účastníků a dětí, nikoli jakási jediná možná svatyně lásky mezi dvěma lidmi – na věčné časy.
Nevrátí se také už tradiční národní státy. O těch mnozí mluví jako o jakémsi organickém společenství, které lidem poskytuje bezpečí a nabízí identitu.
Staré formy vlastenectví a národní identity se rozplývají přímo před našima očima. Zatímco se dojímáme televizními záběry na devadesátileté generály, kteří byli ochotni položit za vlast život, průzkumy ukazují, že identifikace mladých lidí s jejich národem či státem je dnes podstatně mělčí.
Svoji identitu hledají a potvrzují jinými způsoby, které souvisí s moderními komunikačními prostředky a sociálními sítěmi. Stále více lidí je tak či onak spojeno s různými projevy globalizace, ba na nich často ekonomicky závisí. Šermování nacionalismem v zemích, jejichž hospodářská páteř je tvořena stále více nadnárodním kapitálem, je jen prázdnou rétorickou hrou bez obsahu.
Různé funkce národních států jsou dnes navíc sdíleny i na mnoha dalších úrovních, než je jen nadnárodní ekonomika. Za poslední desetiletí významně vzrostl počet mezivládních i nadnárodních organizací, kam státy přenesly části svých kompetencí. Vyrvat stát z této sítě vztahů je dnes v podstatě nemožné.
I proto jsou naivní také snahy vrátit vztahy mezi státy na primárně bilaterální úroveň nebo vytvářet iluze, že národní stát může mít znovu vše plně pod kontrolou, pokud se schová za vlastními hranicemi. V situaci, kdy hranice států transcenduje globálně provázaná ekonomická, informační a technologická „stratosféra“, jsou to jen pohádky pro vystrašené voliče.
Nic už nebude, jak bylo. Řád pozdní modernity byl za poslední čtvrtstoletí zcela rozvrácen na mnoha úrovních. Ti, kdo chtějí tu či onu zemi „udělat znovu skvělou“ nebo mluví o jakýchsi zlatých časech v minulosti, jsou obchodníci s teplou vodou.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Lze jít jen dopředu, a hledat tudíž pro nové jevy efektivní formy politického vyjádření. Přičemž je jasné, že jen málo z toho, co tvořilo starý pořádek – od silných národních států až po tradiční rodinu či tradiční politické strany – bude tam, kam směřujeme, použitelné.