Článek
Francouz Samuel Paty na svou snahu učit k toleranci a přijímání jiných názorů zaplatil cenu nejvyšší. Nejmenovaný britský učitel z oblasti Kirklees v hrabství West Yorkshire, který letos v březnu také ukázal studentům gymnázia obrázky kresby z časopisu Charlie Hebdo, se musel „jenom“ přestěhovat a je pod ochranou policie.
Nejen rodiče místních studentů, ale i muslimové ze vzdálenějších měst přijeli demonstrovat před školou a požadovali vyhazov učitele. Imám z Bradfordu Adil Shahzad dokonce naznačil, jak by měly úřady postupovat: „Doufáme, že škola udělá správnou věc a nastaví tak dobrý precedens, protože toto je první případ v zemi.“ A vyhrožoval, že pokud úřady rázně nezasáhnou proti takové urážce víry, můžou někteří pobouření muslimové sami rázně zareagovat. Nad tím si ovšem myje ruce jako Pilát Pontský: „Pak nejsme odpovědní za činy některých jednotlivců.“
Co by se mohlo stát, ukazuje osud Patyho. Loni 16. října ho podřezal 16letý syn čečenských uprchlíků. Učitele mu za jidášský groš ukázali čtyři jeho žáci. U Paříže. Ne v Afghánistánu nebo Pákistánu. Tam by učiteli hrozilo za rouhání vězení.
Útoky na učitele ukazují, že mnozí muslimové žijící v evropských zemích se považují především za vyznavače Alláha a až pak za Brity nebo Francouze. Řídí se islámskými hodnotami, které nadřazují těm celospolečenským, které v dané zemi platí. To se může ukázat jako větší problém než teroristé vyslaní Islámským státem nebo Al-Káidou, byť ti mají na svědomí stovky nevinných životů. Teroristé sice dokáží společnost zasáhnout, ale nezmění ji. Neintegrovaní muslimové, kteří jsou ochotni se řídit jen svou vírou a právem šaría, však oslabují společnost zevnitř. A nejen výhružkami a útoky na učitele, kterým se ne vždy podaří zabránit, ale hlavně tlakem na proměnu společnosti, aby vyhovovala jejich představám.
Ale ustoupit jim nelze. Člověk se sice obejde bez karikatur Mohameda s bombou v turbanu, ale jde o princip a podstatu západní společnosti, která je sekulární a stojí na svobodě projevu a vyznání, a k tomu patří i podobné karikatury na hraně.
Muslimům nikdo nemůže upírat právo věřit v Alláha, ale oni naopak nemohou požadovat, aby celá společnost přijala jejich hodnoty a přizpůsobila se jim. Musejí akceptovat, že si jiní na Vánoce zdobí stromeček a další se baví nad vtipy, zesměšňujícími nejen všechny církve, ale i volnomyšlenkáře. Máme totiž právo se rouhat, jak řekl francouzský prezident Emmanuel Macron, když se zastal lesbické středoškolačky, která na urážku od muslima na internetu reagovala slovy, že korán je náboženstvím nenávisti.
Vzdát boj, který vedl za cenu života Paty a vede jej i onen nejmenovaný britský učitel, nelze. Nejedná se totiž o imigranty, ale o jejich potomky, mnohdy z druhé či třetí generace, kteří mají od narození francouzské či britské občanství. A je potřeba, aby ctili pravidla země, kde se narodili a žijí, a nebránili se tomu, když se o těchto pravidlech učí jejich děti. Musejí pochopit, že nežijí v zemi řídící se právem šaría. Možná je jim tato země hodnotově cizí, ale většinou se v ní navzdory pocitu, že jsou druhořadí, mají lépe než v zemích, z nichž pocházejí jejich předkové. Navíc mají volební právo a mohou prosazovat své požadavky přes kandidáty, kterým dali svůj hlas.
V parlamentní demokracii rozhodně nemohou imámové a mullové vzkazovat vládě, jak má postupovat, a hrozit, že jinak mohou vyznavači Alláha vzít šaríu do svých rukou. Mají je naopak uklidňovat. Správná je snaha francouzského prezidenta Emmanuela Macrona zakázat politický islám a podřídit imámy republice, takže zahraniční kazatelé budou muset odejít a ti místní souhlasit s etickým kodexem a mít na kázání akreditaci. Otázkou zůstává, jestli jeho iniciativa nepřišla příliš pozdě.