Článek
V minulosti to často vypadalo, že se obě součásti hnacího mechanismu vzájemně zasekávají, drhnou, a mnohdy dokonce hřídele jdou proti sobě na hranici rozlomení celého soustrojí. Po dlouhé době se ale Berlín a Paříž na něčem skutečně shodly. Peníze potřebné k obnově Unie je prý nutné získat na finančních trzích společnou půjčkou celého bloku členských států.
V jejich představě si jménem dvaceti osmi zemí půjčí Evropská komise za nejnižší možný úrok v rámci úvěrového hodnocení AAA. Unii coby největší ekonomice světa s půl miliardou obyvatel prý ledaskdo rád půjčí. Částka pět set milionů eur, podle stávajícího kurzu zhruba 14 bilionů českých korun, se má začít splácet v rámci příštího rozpočtového období, tedy po roce 2027. Vše má být rozložené na několik desetiletí.
Peníze na splácení mají mimo jiné plynout také ze stanovení digitální daně pro technologické giganty typu Google, Apple, Facebook nebo Amazon. Prozatím zvažovaný postup je určení, jakým způsobem, a ne jak moc se mají dané společnosti v rámci Evropské unie danit. Plán představený prezidentem Macronem a kancléřkou Merkelovou se setkal s trojím druhem reakcí.
Většina zemí ho přivítala. Proti se postavily tradičně tři státy – Dánsko, Nizozemsko, Rakousko. Takzvaný „fond obnovy“ nechtějí a místo společných peněz a grantů navrhují půjčky. Třetí reakci ukázal český premiér Andrej Babiš. Půjčky nechce, granty ano, ale za předpokladu, že nebudou přednostně podporované nejvíce postižené země. Česká republika by tak prý byla trestaná za úspěšný boj s koronavirem.
Z hlediska boje o domácí podporu veřejného mínění se šéf Strakovy akademie chová logicky. Bít se v prsa před občany, že chce větší kus koláče pro naši zemi, která podle jeho slov zase tak nestrádala, může vypadat dobře. Při bližším pohledu je ale zřejmé, že mezi nejpostiženějšími zeměmi je také Itálie, tedy třetí největší plátce do unijního rozpočtu. Zjednodušeně řečeno stát, který České republice přispíval na unijní fondy od jejího vstupu v roce 2004.
Naše země si doposud přišla na krásných 809 miliard korun v čistém (více zde). To znamená, že postižená Itálie naší zemi projevila solidaritu. Podobně na tom je také velmi výrazně koronavirem zasažená Velká Británie. I když je otázka, co ze zvažované částky uvidí, když Evropskou unii brzy definitivně opustí. Ani o příspěvcích čistých plátců Francie a Německa pochyb být nemůže. V samotném Německu si navíc ideu společné unijní půjčky musí Merkelová vybojovat.
Pokud tedy Andrej Babiš tvrdí, že solidarita má své meze, chce si vypůjčit pětinu navrhované částky a žádá pro naši zemi víc, než by jí na základě úrovně nákazy náleželo, chová se srdnatě a vypadá jako řádný hospodář. Na první dobrou vypadá, že se skutečně bije za náš blahobyt. Jenže takový postoj je vůči ostatním zemím nemorální. Navíc kvůli krátkodobému zisku pár miliard může poškodit naši pověst na mnoho let dopředu. Nechtít migranty byla jedna věc. Chtít peníze na úkor nejvíce postižených zemí je věc druhá. Má pachuť a nepříjemný odér nepřístojnosti na úrovni hyenismu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Z hlediska obecného je francouzsko-německý plán dobrý nápad. Je to šance dokázat, že Evropská unie za něco stojí a společně dokáže proplout i těžkým hospodářským obdobím. Neexistuje totiž ani jedna prognóza, která by tvrdila, že po epidemii koronaviru a karanténních opatřeních ekonomika pokvete. Je čas investovat do přítomnosti naší i budoucnosti našich dětí společnými silami.