Hlavní obsah
Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo

KOMENTÁŘ: Jít k volbám má smysl, i když je výběr nelehký - Thomas Kulidakis

Jít k volbám má smysl už jen proto, že demokracie je založená na vládě většiny. Menšina se s výsledkem musí chtě nechtě smířit. Kdo prohraje, může být zatrpklý, ale kdo hlas vůbec neodevzdá, stává se obětí situace, kterou se ani nepokusil ovlivnit.

Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo
KOMENTÁŘ: Jít k volbám má smysl, i když je výběr nelehký - Thomas Kulidakis

Na tento argument se samozřejmě dá namítnout, že se rozhoduje „stejně o nás bez nás“, když si zvolení politici dělají, co chtějí, a lidu podkuřují, jen když je na čase hodit hlas do urny. Takový je ale princip zastupitelské demokracie, kdy voliči svůj hlas delegují voleným zástupcům.

Přímá demokracie je ve státě se skoro jedenácti miliony obyvatel těžko proveditelná jinak než v případě velkých témat. Těžko očekávat, že budeme v referendech hlasovat o všem, zahraniční politikou počínaje a plánováním výstavby dálnic a obchvatů měst konče. Navíc, ne vždy je rozhodnutí racionální.

Stačí se jen podívat, jaké problémy čas od času mají ve Švýcarsku, kde se hlasuje často a pak se hledají kličky, jak se rozhodnutí vyhnout. Švýcaři například chtěli omezit právo pracovat unijním občanům (hlavně těm z „východní Evropy“), aby pak zjistili, že by na tom kvůli ztížení přístupu na unijní trhy tratili. A tak se odkládalo, zjemňovalo, až ve výsledku nebylo skoro nic.

Samozřejmě, nejeden člověk by si mohl postěžovat, že letošní kampaň je jakási plytká, v podstatě se točící kolem programu „probabiš a antibabiš“, obecných výzev k větší slušnosti, v duchu žabomyších válek a rozbahněnosti malého, nepříliš čistého rybníčku. Konkrétních plánů na návěstích moc nenajdeme, to je fakt. V podhoubí, uvnitř programů stran, se ale skrývá ledacos, včetně budoucnosti daní, naší zahraniční politiky apod. Stačí se začíst.

Výběr neulehčuje ani fakt, že jsou zde za účelem více hlasů složené koalice. Jejich tvůrci věřili, že mohou prostým součtem preferencí jednotlivých členů získat, pak se nějak podělit. Předvolební preference, byť značně nedůvěryhodné, ovšem ukazují, že to platit nemusí. Každopádně mnoho lidí může mít problém s některou stranickou částí volebních koalic, což ale lze lehce vyřešit kroužkováním. Tak se dostane na favorita daného voliče, zatímco druhá či třetí část spláče nad výdělkem.

Koalice Spolu a PirátStan samozřejmě slibují nové, lepší časy v duchu hesla S námi a bez Babiše bude lépe, lákajíce voliče do jisté míry do neznáma. Z daných koalic si totiž za poslední dvě volební období sáhli na reálné, nikoliv zákulisní vládnutí, maximálně tak křesťanští demokraté. O těch se ale už dávno říká, že jsou ochotní jít do vlády s kdekým.

Na druhé straně stojí hnutí ANO, které slibuje, že bude vládnout jako doposud, tedy S námi jako doposud a ještě lépe, přičemž společně s ČSSD se snaží na poslední chvíli rozdávat voličům, aby věděli, kdo že na ně myslí. Dlužno ale říci, že kdo je u vlády, rozdávat vesele může. Ovšem nemusí, to je také fakt. ANO se jeví jako sázka na jistotu, která ovšem jistě část voličů děsí stejně, jako další část těší.

Právě touha dosáhnout pokračování dosavadního stylu, nebo naopak jeho konce, by měla k volbám hnát co nejvíce občanů. Volit menší zlo je sice také zlo, ale nevolit je zlo největší, protože je škoda nepokusit se na otěže svého osudu alespoň dosáhnout. Je to jistý druh masochismu, byť má na něj každý nezpochybnitelné právo. Takže vzhůru k volbám, i když výsledek je nejistý a výběr nelehký.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků