Volby se rozhodnou ve velkých zemích: Německu, Francii, Itálii a Británii (kde vyhraje strana Brexit) a je jistá naděje, že posílí síly, co si přejí Evropu národů. U našich dvaceti jedna nebo kolika europoslanců bude zajímavé jen to, zda se podaří snížit počet unijních přisluhovačů (minule tak tři čtvrtiny z nich), nebo bude tento kontingent naopak rozšířen, zejména díky počtu pirátských nováčků.

Občané tento stav dobře cítí, proto účast bude (jako vždy) naprosto mizerná. Málo naplat, normální je: občan–rodina–obec–stát. Nic nad tím, nic mezi tím. To jsou struktury, se kterými se každý identifikuje. Se Středočeským krajem či s Unií nikoli.

Nicméně moje doporučení zní – volit běžte a někomu to hoďte. Třeba se podaří některé profláknuté protičeské vyžírky odehnat od žlabu.

O nic moc jiného nejde. Evropský parlament je parodií na demokracii, nemá žádné velké pravomoci – rozhoduje stejně Komise nebo spíš (stejně jako pamatujeme od bolševika) aparát v Bruselu a Berlín.

V českém parlamentu, když chcete pro nebo proti nějakému zákonu zabojovat, tak to můžete říct. Můžete mluvit dlouho a opakovaně – rozhádat Sněmovnu a udělat nějakou emoci. V Bruselu můžete jako řadový poslanec vystoupit jednou na dvě nebo tři minuty a ještě si to nějak dlouho dopředu zařizovat u šéfa své obrovské frakce, což je třeba Němec nebo nějaký Laponec.

Každý mele jinou řečí, takže se to překládá. Například mluví žena, ale do sluchátek vám mluví česky muž. Sál pro stovky poslanců je tak velký, že toho mluvícího ani nevidíte.

Český parlament taky instaluje nebo odvolává vládu. Evropský parlament nic takového nedělá – evropský projekt totiž „musí pokračovat“ a volby a demokratická kontrola jsou tomuto procesu na překážku.

Češi neznají jediného finského poslance, ani portugalského, ani lotyšského nebo rumunského. Mají tam taky úplně jiné politické strany, které vedou dosti odlišné politické boje (třeba rumunské) – tak se nějak ideově družit napříč moc nejde.

Ještě by to šlo podle národních zájmů – kde to občas zafunguje, když jde o něco v nějaké konkrétní zemi důležité nebo typické –, ale to je pak ovšem pravý opak „evropského principu“. Evropský princip by byl, že bych volil jednotné kandidátky napříč kontinentem – buď evropské zelené nebo socialisty nebo nějaké konzervativní strany atd. a lidi ve všech zemích taky. Sice by se do Bruselu dostalo ještě méně Čechů – ale byla by to o něco menší parodie na parlament než tohle.

Soudní evropská moc příliš nezaostává za tou zákonodárnou.

V tomto týdnu začal „evropský soud“ s Českou republikou, Maďarskem a Polskem za to, že jsme nechtěli hlásit, kolik migrantů jsme schopni přijmout. Tj. chtěli jsme hájit naprosto přirozené právo rozhodovat, kdo v naší zemi bude žít a kdo v ní žít nebude.

Existuje jediný čtenář Novinek, který si myslí, že naše země v tomto sporu vyhraje? Tedy ne že bychom neměli pravdu a právo na své straně, ale že to vyhrajeme u evropského soudu? Čtenář, který věří tomu, že jde o skutečný soud s mandátem lidí žijících v Evropě? Tedy například s mandátem od občanů České republiky a jejich vírou, že soud zastupuje jejich práva a chrání je?

Já tomu nevěřím a myslím, že takovýto soud nemá existovat, že máme být suverénní zemí, kterou nikdo nebude peskovat a trestat. Která bude případně po zralé úvaze sama uzavírat mezinárodní smlouvy a dohody.

Jinými slovy – je třeba vrátit Evropskou unii před Lisabon a před Lisabonskou smlouvu. Jedinou šancí na demokracii a prosperitu je Evropa národů.

Mějte to, prosím, u voleb na paměti.