Jsou snad parlamentní volby neemocionální? Korunu tomu nasadil Petr Fischer v internetovém Deníku N: „Brexit není krizí evropské integrace, nýbrž britské politiky.“

Nic z toho, co naši furianti tvrdí, není pravda, většinou to platí opačně. A neměl bych jim za zlé jejich eurobudovatelské přesvědčení, dle mého názoru v delší perspektivě nebezpečné, kdyby se místo dryáčnických výkřiků pokoušeli pochopit dnešní celoevropskou krizi politiky a v širších souvislostech pak i dění v Anglii. Proč právě tam a jaký dopad to může mít na projekt Unie, již mnohdy nesprávně ztotožňují s evropskou civilizací a dějinnou nutností.

Před dvěma lety popsal David Goodhart v knize „The Road to Somewhere“ (Cesta někam) nové politické štěpení v Evropě, jež už dávno nahradilo ekonomický spor socialistů s kapitalisty. Střet způsobila bývalá pravolevá profesní a metropolitní vrstva, lidé nezapojení do své komunity (národa) a místa, tito „anywheres“ (odkudkoli), kteří se mohou stěhovat kamkoli a jsou všude a nikde doma. To oni vnucují svůj globalistický zájem, svou vizi multikulturní společnosti abstraktních práv bez hranic domova, té stále ještě národní společnosti, jako by mohli být nezávislí na práci těch odněkud, „somewheres“, těch obyčejných lidí – hasičů, policistů, farmářů, dělníků, zdravotníků a všech dalších, kteří jsou vázáni na svůj domov a jeho kvalitu, mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů. Čili nikoli populisté, ale tato bezdomá politická třída způsobila hluboký rozkol ve společnosti, k níž ztratila vztah. Její globalistické vidění světa nechápe konzervativní lásku k domovu a potřebu národního souručenství, sociální kapitál, bez něhož nemůže žádná společnost přetrvat, o demokracii a toleranci ani nemluvě.

Na rozdíl od absolutistické kontinentální tradice politiky v Evropě, která vládne shora dolů, mají Angličané prastarou tradici liberální politiky a zákonů vytvářených zdola nahoru soudními precedenty (Konstituce svobody, Henry de Bracton,1268) a samozřejmě silnější ostrovní lásku ke svému národnímu území a k jeho hranicím. V tradici jednoho národa nebylo možné po Maastrichtské smlouvě (1992), která změnila Evropské hospodářské společenství na integrační Unii, do nekonečna oddalovat referendum (jako to činila socialistická vláda), když hnutí za lidové hlasování nabývalo mohutného národního charakteru a nakonec by obě hlavní strany zcela rozložilo. Nadvláda Unie a ztráta britské suverenity nebyly udržitelné. V kontinentální Evropě je to složitější, ale ve Francii už politicky propadl druhý prezident a dochází k násilným bouřím. Kořeny krize jsou podobné.

Nikdo z anglické politické třídy nemluví o izolaci, ideálem brexitu je svobodný obchod se světem zejména s anglosférou a kontrola hranic má zajistit otevřené dveře kvalifikovaným pracovníkům podle potřeby státu, a to odkudkoli, nikoli chudině z Rumunska, která má dnes ve štědrém sociálním státě největší porodnost. Angličané tak jako Italové doplatili na svou svobodomyslnost.

Británie netrpí žádnou krizí demokracie. Právě naopak. Britská premiérka usilovala demokratickým kompromisem kulturní a politickou válku urovnat. Že se jí to pod nesmiřitelným postojem „imperiální“ Unie a tragického nekompromisního rozdělení národa nedaří, by nemělo překvapovat. Zastupitelská demokracie je na občanskou válku krátká, zejména když polovinu národa nereprezentuje.