Pomyslnou kapkou, kdy pohár trpělivosti přetekl, bylo zavedení ekologické daně na benzín a hlavně na naftu od Nového roku. Jenomže to není jediný problém. I když předseda vlády vyhlásí odklad této daně na šest měsíců, francouzské problémy se tak jednoduše nevyřeší.

Velmi důležité pro pochopení celé situace okolo žlutých vest je to, že vše začalo v menších městech a vesnicích. Právě venkov a malá města trpí nejvíce vlivem globalizace, která je přes deset let důvodem, proč většina továren a výrobních hal opouští Francii. Náhradou za práci ve výrobním sektoru jsou často podřadná a nestabilní zaměstnání v terciální sféře. Navíc ve Francii se za prací dojíždí na mnohem větší vzdálenosti než v Česku, proto zvýšení cen benzínu vzbudilo obavu u většiny pracujících, kteří musí do práce jezdit autem.

Pro dokreslení situace, díky velkému zadlužení regionů, které mají zajišťovat autobusovou dopravu, je tato služba dlouhodobě zanedbaná a autobusová obslužnost velmi sporadická. Ve městech, kde je dobrá dopravní obslužnost, je tato služba ztrátová a ceny jsou i přes dotace vysoké. Jenomže vidět v protestním hnutí pouze spor o ceny benzínu je krátkozraké. Výrazně se zvedly třeba ceny cigaret, které dnes stojí osm eur, a vláda oznámila, že v dalším roce cena poroste o jedno euro a v následujícím taky. Jen pro připomenutí, v roce 2000 stála krabička 3,20. To je důvod, proč se o žlutých vestách mluví jako o lidech, co kouří a jezdí dieselem.

Druhým důležitým bodem je pak to, že protestní hnutí není výsledkem činnosti žádné politické strany. I přesto, že komunista Jean-Luc Mélenchon a Marine Le Penová vyjádřili hnutí podporu, jejich vliv na organizaci je nulový. Hlavní hybnou silou totiž byli různí nezávislí političtí youtubeři, kteří vzývali a informovali o různých protestních akcích. Nezanedbatelná část protestujících jsou notoričtí nevoliči, kteří protestují právě proto, že to neorganizuje žádná z dosavadních politických stran nebo struktur. To, že se o žlutých vestách mluvilo hlavně na sociálních sítích, jen ukazuje další problém. Tím je nedůvěra v mainstreamový tisk a odklon od sledování tradičních médii. Ta ze začátku protestní hnutí ostrakizovala a považovala ho za projev extremistů.

Macronova strategie vůči protestnímu hnutí byla žalostná a skoro se zdá, že jeho prohlášení přilévala olej do ohně. Po protestech 24. listopadu v Paříži oznámil, že vystoupí veřejně k tématu. Jeho prohlášení spočívalo v tom, že se vláda musí lépe snažit vysvětlovat svoji ekologickou politiku a ti, co protestují, jsou nepřátelé životního prostředí. Ale o to vůbec nešlo. Většina protestujících má strach o svoji budoucí kupní sílu a rostoucí daňové zatížení. Je zcela logické, že toto vysvětlení vyhnalo ještě víc lidí do ulic a protesty byly ještě násilnější. Macronův výstup jen potvrdil hypotézu, že hlavním problémem je, že ho většina lidí nepovažuje za někoho, kdo pracuje pro blaho lidu.

Macron se prozatím vyznačoval skvělou komunikací s médii, i když i ta po aféře s jeho osobní strážcem značně pohasla. I sebelepší komunikace anebo rétorický výstup nedokážou ohnout samotnou realitu. Macron jen ukazuje, že ani výborné PR pro úspěšnou politiku nestačí. Politika se ukazuje v reálném životě a tam Francouzi prozatím pocítili jen zdražování a zvedání daní. Jelikož jeho politika nemá doposud žádný konkrétní výsledek, HDP rostlo jen 0,4 %, zatímco nezaměstnanost stoupla o 0,5 % v třetím kvartálu letošního roku. Vyhlídky pro rok 2019 nejsou nějak optimistické, v nejlepším případě Francii čeká velmi malý růst. Macron tak prohospodařil to, co je v politice nejcenněnější – důvěru svých voličů. A i těch měl málo v porovnání s minulými francouzskými prezidenty.