Očima Saši Mitrofanova: Výročí podzimního listí

Všude leží žluté listí. Tyto přírodní koberce jsou důstojné, krásné a smutné. Příští týden, kdy se bude mluvit a psát o 100. výročí ČSR, zde ještě budou. Ty žluté lupeny bývaly zelené, plné života. Pak se ocitly dole.

Kolem nich chodí děti do školy, dospělí do práce, důchodci na nákupy. Česká republika je na tom v porovnání s velkým množstvím zemí na světě dobře. Je tedy co slavit koncem příštího týdne, zdálo by se. Co na to jeden z mála pamětníků mladých let republiky?

„Údajně se za měsíc chystá oslava stého výročí 28. října 1918. Vzhledem k tomu, že jsme se dávno vzdali myšlenky Československa, že zde zdatně bojujeme proti nosné myšlence Tomáše Garrigua Masaryka o evropanství a nadáváme na Evropu a teď jsme se také vzdali jeho velké myšlenky, o které mluvím, totiž humanity, a projevujeme se státní politikou antihumánní, proti sirotkům, proti uprchlíkům, proti dětem, tak bych prosil, aby ty oslavy 28. října kvůli přemíře pokrytectví byly odřeknuty. Páč bych se styděl vzpomínat na to, co jsme v roce 1918 nastoupili.“

Tato slova pronesl ve Sněmovně Karel Schwarzenberg. Pod tímto článkem i jinde jistě vystartují s pěnou u úst „pověřenci pracujícího lidu“, kteří tohoto muže nesnášejí jednak proto, že pochází ze šlechty, jednak pro jeho bohatství. OK, vážení plebejci – tohle oslovení doufám nevadí. Koukněme na toto hodnocení situace:

„...naše plebejství však má dvě tváře. První z nich je plebejství lokajské, které se sklání před vrchnostmi či despociemi, ať již se historicky objevily na západ, či východ od nás. Svoji servilitu vůči silnějším pak lokajství kompenzuje pohrdáním slabšími či odlišnými, ať již to byli v minulosti Židé, nebo dnes uprchlíci a migranti. Toto lokajské plebejství pak s chutí nedodržuje a obchází společenská pravidla či zákony, když se nikdo nedívá nebo je zaručena beztrestnost.

Naše české plebejství ale má i druhou stránku, jíž je plebejství svobodné, které se osvobodilo prací a vzděláním. To ztělesňují životní příběhy osobností, jako byli František Palacký, František Rieger nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Plebejství hrdé, sebevědomé, otevřené a také připravené pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje.“

To byla slova rektora Masarykovy univerzity a nově zvoleného senátora Mikuláše Beka. Žijeme v době, kdy momentálně vítězí plebejství lokajské, které vystrčilo nahoru jevy jako zde.

Podzimní listí přes zimu umře, na jaře přijde nový cyklus. Svého štěstí je strůjcem sama společnost. Může zůstat v evropském svazku. Anebo se odplížit na východ. Tam jsou připraveni zde.