Zásadoví brexitáři v čele s charismatickým Borisem Johnsonem zuří a chystají kampaň proti dohodě, která by z Británie bez práva určovat obchodní politiku učinila vazalský stát. Nejméně šedesát poslanců vládní strany by prý pro celní unii a podřízení se všem dnešním i budoucím nařízením a směrnicím ruku nezvedlo.

Vystoupení z EU by znamenalo téměř status quo bez možnosti pravidla kartelu ovlivnit. Unie chce zamezit daňovou konkurenci a britský volný trh se zámořím. I ti, co nechtěli vystoupit, jsou nespokojeni, protože se případná volná směna zboží netýká služeb a Británie by těžce prodělávala. Ale i vyjednávači EU odmítají premiérkou navrhnutý kompromis jako další pokus „o třešničku na dortu”, protože Mayová stále trvá na kontrole hranic a imigrace.

Stěhovat se za prací je v EU jedno ze čtyř neporušitelných dogmat. Na výtku, že vyjednávači EU vůbec nevyjednávají, neznají umění kompromisu, jsou bigotní (v zajetí unijní ideologie) a vycházejí z imperiální nadřazenosti Bruselu, který vytváří tisíce směrnic a nařízení, a proto nejsou schopni myslet ani jednat politicky, odpovídá Michel Barnier, že pouze hájí zájmy Unie a speciální výhodnou dohodu by mohl chtít nakonec každý. Obě strany mají pravdu. Unie je ideologický, nikoli ekonomický projekt.

Pohne summit Unie 20. září patovou situací? Nebo se bude dál pokoušet přinutit Brity ke kapitulaci? Do brexitu zbývá necelých sedm měsíců (29. března) a nedohoda by v Evropě způsobila hospodářskou katastrofu.

Zní to přehnaně, pokud si neuvědomíme, jaký ohromný obchodní provoz běží ve dne v noci mezi Unií a ostrovním královstvím, po Německu druhou největší ekonomikou. A jakou logistiku představuje dodavatelský řetězec tisíců výrobních součástek. Bez speciální dohody o volném obchodu s Británií by se například zastavila výroba francouzsko-britského Airbusu.

Mayová se pokusila o kompromis, protože si uvědomila, že svobodný bezcelní obchod s EU předpokládá celní unii, trvá ale na kontrole imigrace a nehodlá platit, dnes už jen říká, velké částky do bruselského rozpočtu.

Rozpolcená společnost a slabá britská vláda možná svedly bruselské vyjednávače k přesvědčení, že mohou diktovat a v ničem ustupovat nemusí.

Možná ani takovou vyjednávací možnost neměli. Tak či onak, velký omyl. Objem obchodu s Británii je tak ohromný, že nějaké ubohé kosmetické ústupky, jaké kdysi nabídli premiérovi Cameronovi a jimiž nepochybně přispěli k brexitu, situaci radikálně zhorší. Nedohoda by rozpoutala hospodářskou krizi v celé Evropě a brexit ne-exit by vedl k rozpadu konzervativní vlády a přivedl k moci extremisty nebo způsobil chaos. Obě strany jsou na sobě naprosto závislé. Nomenklaturní vyjednávači zklamali a nyní jsou na řadě jednotlivé státy a Evropská rada. Kompromis je nutný.