Článek
Já mám lidi taky rád a mám rád i Vietnamce (hodně vietnamských dětí jsem učil). Tak jen omluvte sníženou literární kvalitu.
Neexistuje jiná taková země na druhém konci světa, kde 200 000 lidí mluví česky. Zejména na severu země. Když přijdete na jakoukoli technickou vysokou školu, polovina děkanů nepozdraví „Sin čao“, ale „Dobrý den“. Studovali u nás.
Bohužel se jedná o lidi v důchodovém věku. Obrovská úcta, které se tam Češi a bývalé Československo těší, se stává pomalu minulostí.
Respektive s obrovskou vervou zde investují Korea, Japonsko, Taiwan, Američané, Němci. Stále má politiku ke „své Indočíně“ i Francie. Mladí Vietnamci (desítky tisíc ročně) se již snaží dostat na studia do USA.
Vietnam je mladá a velmi dynamicky rostoucí země. Brzy překročí počet 100 miliónů obyvatel, lidí jsou všude davy.
Na hlavní železniční trati (Hanoj - Saigon), která není elektrifikovaná, stále jezdí české motorové lokomotivy. Už desítky let. A ukazují svou kvalitu. Jenže až trať zmodernizují, patrně to bude už nějaký „šinkanzen“.
Vietnam je mladá a velmi dynamicky rostoucí země. Brzy překročí počet 100 miliónů obyvatel, lidí jsou všude davy. V Saigonu jich je 15 miliónů. HDP roste o 6 % ročně, vzniká střední třída. V některých oblastech (DaNang ve středu Vietnamu, kde snad vznikne továrna Tatra-Avia na náklaďáky s motory vyráběnými u nás) je to skoro desetiprocentní růst HDP.
Stále se jedná pro našince o velmi levnou zemi. Nástupní plat učitele je 3000 Kč měsíčně a jde přitom o prestižní povolání. Ve venkovských oblastech berou lidé i polovinu. Už nejezdí na kole, ale na mopedech, na kterých převážejí neuvěřitelné věci. Našinec by na to vzal dodávku, Vietnamec (auto mají jen bohatší, jsou velmi drahá) to odveze na skútru s přívěsem.
Často vidíte tatínka řídit malou motorku, před ním sedí desetiletý klučina, za ním spinkající batole a zezadu to jistí maminka. V pohodě se vejdou, Vietnamci jsou drobní lidé. Jsou jich na ulicích desetitisíce. Na červenou nikdo nezastavuje, principem dopravy je řeka - vjet do proudu a jet. Kupodivu (přestože jde o desetkrát větší města, než je Praha) se netvoří velké zácpy.
Skutečná řeka (Mekong) je obrovským zážitkem. Představte si sto Vltav vedle sebe, v období dešťů dvě stě Vltav. To si představit nejde. Řeka je tři kilometry široká, hluboká a je tam proud. Spousta lidí žije na řece, mají jen stříšku přes loďku. Teploty jsou neustále okolo třiceti stupňů (a víc), v noci trochu méně.
Střed země a pobřeží s nádhernými plážemi se stávají turistickým Klondikem. Již teď tam světové řetězce skupují půdu a začínají masově stavět.
Když v roce 1956 započaly vzájemné vztahy obou zemí, neexistoval žádný Čech, který by mluvil vietnamsky, a žádný Vietnamec, který by mluvil česky. Prvních několik desítek vietnamských dětí proto přivezli do dětského domova ve Chrastavě (nyní pasťák plnící stránky novin z jiných důvodů) a ty se jazyk naučily. Z řady z nich se stali vyhledávaní překladatelé.
Ve školství jsou v mezinárodním srovnání PISA v matematice a přírodních vědách před Českou republikou. Jejich učebnice pro devátou třídu je náročnější než naše.
S jednou starou dámou, chrastavským dítětem, jsem se setkal v Hanoji. Její čeština byla stále fantastická. Dnes mluví česky asi 200 tisíc Vietnamců ve Vietnamu a podobné číslo našich Vietnamců. Čechů mluví vietnamsky jen asi deset. Trošku lépe jsme na tom ve vzájemném obchodě - tam je to „jen“ 9:1 pro Vietnam.
Ve školství jsou v mezinárodním srovnání PISA v matematice a přírodních vědách před Českou republikou. Jejich učebnice pro devátou třídu je náročnější než naše (odučil jsem tam mj. čtvrthodinu na gymplu). Na školství dávají 20 % státního rozpočtu.
Vietnamský vztah ke vzdělávání je směsice respektování autority, velké píle a velkého stresu z neúspěchu. Například se nehlásí jako my „prosím, prosím“ a ruka se třepotá vzhůru k učiteli, ale jen velmi decentním zvednutím předloktí, ruka je opřená o loket.
Nojo, kázeň je tam vyšší, ale to ve třídách, kde je 50 dětí, asi jinak nejde. Zrovna probíhaly maturity, svatyně byly plné rodičů chodících se pomodlit za úspěch svého dítěte a přinášejících dary.
Zajímavý je reálně existující rasismus, kdy černoši a míšenci - někdy potomci amerických vojáků na jihu země - jsou dost opovrhováni. Kdežto my, běloši, jsme pořád v jejich očích něco víc.
Spousta vietnamských slečen nosí přes obličej roušku a nikdy se neopaluje, žádoucí je být co nejsvětlejší. Vietnamské reklamy na šaty (vietnamské výrobky určené pro místní trh) - dělají takřka výlučně bílé modelky. Jinak by to nebylo in. Pro evropské ženy je sice lákavá extrémně nízká cena oblečení a slušná kvalita (spousta velkých západních firem šije ve Vietnamu, zdejší ženy pracují za dva tisíce měsíčně celé dny včetně sobot), zato je spolehlivě rozzuří číslování v místních obchodech, neboť naše kočky velikosti S se nevejdou do M ani náhodou a normální dámy do ničeho. Vietnamci jsou drobní lidé.
Ale k bělochům vzhlížejí, kdejaký ťunťa si najde ve Vietnamu manželku, mladou a hezkou, jejíž evropský ekvivalent by si o dotyčného neopřel ani kolo.
Jde o nesmírně vitální, dynamickou zemi. Kde spousta lidí tvrdě pracuje.
Místní komunismus je o něco méně tvrdý než čínský. Tedy dost. K tomu ovšem toleruje soukromé podnikání a cestování. Jasně vidíte vládnoucí třídu a naopak běžné lidi. Déja vu z mládí je naprosté.
Ale nechci se na Vietnamce dívat takhle.
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
Já vidím to spinkající batole na mopedu, tisíce restaurací na ulici, kde se normální lidé snaží uživit. Rýžová pole rodinných farem, vždy s hroby předků někde u kraje. Energii a úsměv. Milióny lidí, vitalitu.