„To je hodně zlý,” řekli mi dva postarší mladíci, zřejmě po studiích, „to je konec demokracie, my snad budeme muset emigrovat.”

Odpor vůči jmenování nevěrohodné osoby plně chápu. V politice má platit presumpce viny a politik má mít duši čistou jako lilie. A nevymlouvejme se tak jako on, že se tak mnohdy jinde neděje (Berlusconi).

V žebříčku korupce stojíme vysoko nad Itálií. Mnohem vážnější je ovšem střet zájmů, vždyť sám podnikatel se netají záměrem ovládnout klíčová ministerstva (finance, vnitro, spravedlnost, průmysl) a rád by je spolu s parlamentem reformoval k obrazu svému. A jak nám už dokázal evidencí maloobchodních tržeb a agresivním chováním finanční správy, je na místě podezření z likvidace konkurentů jeho firmy.

Je roztomilé věřit, jak se u nás domnívají mnozí, že je miliardář už faktem svého majetku mimo morální pokušení. Ve skutečnosti je každý boháč v neustálém nebezpečí morálního bankrotu. Peníze přece korumpují a velké peníze korumpují velice. Existují také dva způsoby, jak zbohatnout. Podnikatel, který je svým způsobem vynálezce nebo objevitel tržní niky či dobrý organizátor a vytvořil úspěšný produkt i produkci, se zásadně liší od člověka, kterému bylo jedno na čem a v jakém režimu zbohatne, protože jej poháněl komplex a nezřízená touha po penězích i moci.

„Člověk musí být neuvěřitelně chytrý, aby vydělal velké peníze, a neuvěřitelně prázdný, aby je vydělat chtěl.” (G. K. Chesterton).

Popusťme uzdu představivosti. Co když mafiánský kapitalista cítil, že je jeho majetek ohrožen a chtěl si jej pomocí státní moci zlegalizovat. Netušil, že jej politika semele a ještě ohrozí na svobodě.

Někdy se i u nás a nejen v nechápavé cizině mluví o krizi české demokracie. Téměř týden probíhaly v Praze semináře na toto téma a co symptomů bylo objeveno – populismus, extremismus, dezinformace, postfaktismus, migrační krize, nevole se zkorumpovanou elitou i EU a kdoví co ještě, jako by všichni ti mudrci říkali, volí pitomci a skáčou na lep demagogům.

Tak to ale není. Západní společnost je nespokojená už celé desetiletí (2008)
a k oslabení demokracie přispěl v Evropě letitý konsensus elity, čili potlačení opozice i národního státu a budování nevolené, kvaziexekutivní nomenklatury v Bruselu, jež vytváří pravidla vládnutí, tedy vládu apolitickou. Právo a pravidla politiku v etickém a procedurálním smyslu omezují, ale nesmí ji nahradit. A pokud se o životně důležitých věcech rozhoduje mimo státní společenství, lidé se bouří, instinktivně protestují proti oslabení státu, a to i volbou demagogů. Většina lidí nemá čas starat se o politiku a zjišťovat, kdo je kdo a co je proveditelné a co ne.

A přesto si s tím instinkt spontánní zastupitelské demokracie nakonec poradí. Kolik jen témat a neduhů se náhle vyrojilo v předvolebních programech. Všichni už vědí, že mají učitelé příliš nízké platy, že se nedá stavět, byrokracie absurdní, daně s odvody příliš vysoké atd. Vláda se čtyři roky hádala jen o evidenci maloobchodu a inkluzi postižených ve školách.

A rádoby oligarcha? Preference ztrácí a buď se rozhodne pro komunisty a Okamuru (což právem nechce) a čeká ho protestní ulice, nebo musí do široké koalice. Je na ostatních, aby ho pohlídali. Emigrovat nemusíme.