Doktor se rázem uklidnil a rozvinuli jsme přátelskou diskusi na téma, proč si dnes liberálové s konzervativci nebo multikulturalisté s patrioty nedokáží zasednout k jednomu stolu, natož mít osobní empatii k zastánci opačného názoru.

Politika se stala bojištěm (nejen před volbami), odpůrci spolu nediskutují a většinou se jen snaží navzájem jeden druhého diskreditovat.

Často se hledají příčiny v obecné krizi demokracie u nás v poslední době (exprezident Václav Klaus, Mirek Topolánek, Cyril Höschl, Erik Tabery) a mnozí soudí, že se opotřebovala forma zastupitelské demokracie – lidé se vyjadřují spontánně po internetu, nenávidí politiky, společnost se nedělí na definovatelné třídní a zájmové skupiny, pravolevý spor byl potlačen nebo slovy Taberyho u nás „lidé propadli panice, strachu a depresi,” mají pocit, že je „politici opustili,” neboť na rozdíl od našich západnějších sousedů imigrační krizi neřeší, jen prohlubují. A dokonce o své teorii české malosti napsal celou knížku.

Myslím, že netřeba zkoumat složité sociologické teorie a krize neleží v povrchních symptomech a dokonce ani ne v Česku, jak se domnívá Tabery.

Od Maastrichtské smlouvy prohlásily západní elity svůj projekt nového globálního světa za samozřejmý, otevřenou diskusi za nekorektní, dohodly se na neformální velké koalici, a navíc se pojistily nevolenou bruselskou legislativou a kvaziexekutivou. To ony potlačily demokracii a vytlačily z Unie Británii.

Ve svém ideologickém zanícení (otevřené společnosti, otevřených hranic) zapomněly, že je povinností státu zajistit občanům mimo blahobyt především bezpečí a kontinuitu pro jejich děti i vnuky, a tak proti sobě vyprovokovaly přirozený, často zmatený lidový odpor na obranu domova.

Demokracie je diskuse a umění kompromisu, ale jen když jsou v zásadních věcech občané bytostně jednotní. Pak se lze handrkovat o jistě důležitých leč podružných otázkách jako je rozdělení státního rozpočtu, výše daní či charakter školství. Když jde o samo bytí a nebytí, čili nikoli uklidňování náhlé „paniky a deprese,” ale o obavu existencionální (angst), není kompromis možný.

Když si komentátoři aktuálně.cz stěžují na vskutku odporné sprosťárny, jimiž je lidé častují, měli by si uvědomit, že sami místo věcné argumentace provokují. Z pomyslného morálního a intelektuálního piedestalu globálního lidstva mustrují, poučují a ironizují národ i jeho politiky a na obranu svého světonázoru si vymýšlejí nesmysly. Jan Moláček klidně napíše, že kancléřčino pozvání syrských uprchlíků do Německa je nejnesmyslnější novodobý mýtus. Neexistují francouzští nebo britští novináři, včetně těch, co jí tleskali, kteří by nevěděli, že se v severní Africe daly do pohybu milióny.

Martin Fendrych píše, že se „Češi proměnili v tvrdé zastánce principu (žádné kvóty), v husity s cepy co to jdou natřít celé Evropě doprovázeni Maďary a Poláky, tedy megapotížisty a pěstiteli nového nacionalismu.” Hloupé ironizování je ubohá novinařina. Komu, že dělají naši sousedé „megapotíže?” Bruselské antidemokratické nomenklatuře? Ví snad Fendrych kolik Poláci přijali Rusů, Bělorusů a Ukrajinců?

Ano, lehká jsou lejna, ale takové psaní si s nimi v ničem nezadá.