„No, to moc nikdo neví, ale pošlu ti šestistránkový metodický manuál. Na dokumentu jsou výsostné znaky Ministerstva školství; Evropské unie; České školní inspekce a Evropského sociálního fondu (dotace).”

Žák vnímá řeč těla vlastní i druhých; Učitel optimalizuje dovednosti neverbální komunikace žáků; Žák v potenciálně konfliktních situacích (např. kritika) rozlišuje a uplatňuje projevy respektující a nerespektující; Žák se zajímá o spolužáky i o učitele a toto poznání prohlubuje… a desítky dalších popisů.

Nechápu z toho nic. V tom posledním byl patrně hodně dobrej prezident Macron zamlada, ale takhle to asi není myšleno.

Ve škole to taky nechápou, a tak metodou Ctrl+C, Ctrl+V rozšíří svůj školní vzdělávací program o šest stran. Už nemá 300 stran, ale 306.

Inspekce to taky asi úplně nechápe. Na výzvu, že ve škole je zrovna Poslední zvonění – tak ať se jdou podívat, že to je hodně sociální záležitost – řekli, že jim stačí, že to má škola „zapracováno“, že mezi žáky jít nemusí.

Kdysi jsem na tuto „problematiku“ míval jednu větu ve školním řádu: „Studenti a učitelé se k sobě navzájem chovají zdvořile a s úctou.“ A stačilo to.

Tady ale nejde o byrokracii (byť taky), tady jde o vysávání normálního života ze škol. Děti zlobí a perou se, někdo je nevychovaný – škola je vede k opaku. Třídní kolektiv je společenství lidí, se kterým máte silný vztah do konce života (pak tam v 96 letech už sedíte na srazu sám). Zažíváte první lásky nebo pokusy o ně. Budujete si vztah k okolnímu světu – s těmahle jo, s těmahle ne.

To není věc státu a inspekce – to je lidský život a mládí, krásné věci. Takovýhle manuál má jediný úkol – vysaje život a zničí, aby zbyl „vycpanej, zdechlej, pověšenej na zdi“ (copyright rapper Ektor).

Ale podobně bezkrevná začíná být celá společnost, která se pak hrozně diví, že si neví vůbec rady s agresivní, živočišnou a semknutou kulturou cizí.

Bez krve jsou i naši vůdci. „Dostali jsme se do područí mrzutých pánů. Lidí bez hněvu a cti, kteří by se neodvážili nosit zbraň. Bojují šustěním lejster a mají vodnaté, mrtvé, cizí oči. Dívají se na naši práci a veselí, jako by smrtelně unavený člověk pozoroval mouchy.“ Tohle napsal G. K. Chesterton a sedí to jak ulité na západní elity. I řadu našich představitelů bychom v tom našli plasticky.

Společnost je více a více aseptická, jako nákupní centrum. Svatby jsou menší (nebo nejsou vůbec), klesá význam širších rodin. Čím dál méně lidí umí nakládat se svým věkem. Mladí starci a vůbec jakýsi mladověk od 16 do 40. Bez dětí vlastních.

Naopak „Staří aktivní“ – opět pod taktovkou egoismu a „užívání si života“ (40–75). Nakupování prefabrikované zábavy. Tak nějak bez nebezpečí. Lidé žijí déle, i zvířata chovaná v zoo žijí déle.

Jen občas k nám problesknou pradávné atavistické, nikdy nezničitelné podstaty. Narození dítěte. Vážná nemoc milované osoby. Fyzický kriminální útok. Rozvrat rodiny. To vás pak z klimatizovaného nákupáku vytáhne do reálného světa a posvítí vám na duši, jako pod rentgenem. A vybudí ve vás vitalitu.

Život je krásný ve všech podobách. V dobrých časech i zlých. Ve zvratech a osudových křižovatkách. Snažit se žít každý den jako by byl poslední. Jinak to má malý smysl.

I civilizace by měla být živá a vitální, jinak zanikne.