O budoucnosti masových návštěv sportovních utkání a megakoncertů lze jistě vážně pochybovat. I policejní ochrana občanů má svou mez, nemá-li vést k policejnímu státu. A žádná prevence všecky sebevrahy nezastaví.

Něco se však změnilo, přinejmenším v Anglii se přestalo mluvit o obětech rasismu a islamofobie, protože na výtku z antiislámského předsudku začíná veřejnost reagovat podrážděně. Politická korektnost zaznamenala i další ústup, málokdo by se dnes odvážil nazvat islám náboženstvím míru a jeho útočníky vyšinutými jedinci jen proto, že naše kultura považuje život za nejvyšší hodnotu. Sebevražedný fanatismus provází islámskou civilizaci po celou její existenci.

Lidé nejsou hloupí. Mají zkušenost, že od komunit hinduistů, buddhistů a taoistů či jiných věr jim žádné nebezpečí nehrozí. A rozlišování mezi islamisty a běžnými muslimy je nezajímá – dobře vědí, že ti někdy více či méně osamělí vlci džihádu jsou inspirováni vizí sektářského koránu dvojího lidstva (my a oni) i hadis (návodem chování), mají své kořeny v muslimské obci, která je dost dobře ani odsoudit nemůže, a to nejen z důvodu kmenové pospolitosti. Nemá na zabijácké mučednictví jednoznačný názor, ale v naprosté většině považuje islám za nadřazený zvyklostem, ústavě i politice hostitelského státu, který ji toleruje jako paralelní společnost.

Náš střet s tzv. radikálním islamismem je proto i nechtěným konfliktem se samotným islámem – a diplomaticky rozlišovat mezi oběma (představa ryze západní dle arabisty Rémi Braguea) nám nic nepomůže. Islám sice nemůžeme zakázat a jeho vyznavače pronásledovat, ale jeho negativní vztah k životu a zvláště k ženám, ke kterým se chová jako k dobytku, popírat musíme. Tolerance se týká člověka, nikoli jeho nemorálního názoru.

Negace ale nestačí, i když je někdy v rovině myšlení nutná. Naše unavená stárnoucí civilizace by se měla obrodit, vrátit ke kořenům a s novým zápalem hájit, vyzdvihovat i oslavovat své pozitivní dědictví Řecka, Říma, Izraele, a nikoli prázdnou, bezobsažnou toleranci a vágní, nepodmíněná lidská práva. Musela by odmítnout dnešní sebemrskačskou negaci a fiktivní zápas s hříchy minulosti. Je totiž zcela nepodstatné, že se před půl tísíciletím vyznavači lásky a pokoje navzájem upalovali pro malicherné teologické rozdíly nebo později páchali zločiny v koloniích. Dokonalá civilizace neexistuje.

Západ dosáhl nebývalé osobní a politické svobody, blahobytu, vědeckého i technického pokroku, jež nemá ve světě otroctví, diktatur a autoritativních vládců obdoby. Máme být na co hrdí. Avšak místo přesvědčení o slávě a úspěchu své civilizace, její svobody a řádu, rozlišení víry a rozumu, vědy a pavědy, církve a politiky, jedince a společnosti, většina evropské inteligence a politiků abdikovala na rozum. Humanistický kult nerozlišitelného lidstva a práv člověka (neplést si s etikou) jim nedovoluje kultury hodnotit. Zápasí s minulostí a znají jen negaci: antikolonialistickou, antidiskriminační, antirasistickou, antifašistickou či antikapitalistickou.

Vytvořili prázdno v srdci vlastní civilizace, a proto muslimská mládež, tak jako terorista Salman Abedi, který chodil v Manchesteru do školy od první třídy, se neměla v Anglii čím inspirovat.