V řadě povolání (nejen ředitel školy) již věnujete třeba třetinu energie na byrokratické, úmorné činnosti. Něco vyplňujete, něco odesíláte někam, něco strašného vám hrozí. Jste kolečko systému, který vás lehce dokáže zničit. Mašírujete vymezeným koridorem. Když jste větší firma, zaměstnáváte na to armádu lidí, aby vás to neotravovalo, když jste malí – zvedá se vám tep.

Nejedná se ale jen o pracovní nebo ekonomické činnosti. Jedná se i o normální život. Třeba sednout si do auta. Vždyť auto – to býval symbol svobody. Najednou můžete sám odvézt někoho a jet kamkoli. Rychlost dopravy z místa A do místa B skokově vzrostla. Skokově vzrostla kvalita života.

V tvrdých diktaturách byla většina aut služebních nebo náklaďáků. Auto měl málokdo. Ale ve svobodných zemích – Amerika třicátá léta – měli auta lidi.

Jo, dneska máme auta skoro všichni a technicky perfektní. Ale zlatý věk již, zdá se, pominul.

Já teď v autě často zuřím, a nikoli na někoho, kdo mi udělal myšku před blatníkem.
Roste počet semaforů, značek, zákazů, příkazů, zákeřných radarů. Nemůžete zaparkovat, i když je celá ulice prázdná, protože jsou tam nějaké zóny. Ze čtyřproudovek, vybudovaných vašimi předky, vám zase dělají dvouproudovku. Po dokončení Blanky už nepostaví nikdy nic, místo toho ještě nějaké ulice zavřou. „Zklidňují“ dopravu. Ne, nic nezklidňují – buzerují statisíce řidičů a ničí jim život. Vyrábějí zácpy. Schválně, berou to ideologicky.

Jako studenti (mám aprobaci matika-zeměpis) jsme dělali zkoušku mimo jiné z dopravy. Pamatuji si na definici silniční zácpy. Ta vzniká při velkém počtu vozidel a překážkách v silničním provozu. Odjakživa stála auta na magistrále směrem do centra k Muzeu – jasně je tam několik velkých semaforů (Vinohradská, Ječná, Žitná) – překážky v silničním provozu – tam se to štosuje. Ale opačný směr, jste projeli okolo Muzea a pak již jeli krásně sedmdesátkou na sever města, od mostu Barikádníků bývala dokonce devadesátka.

Teď starosta Čižinský z hnutí „Žít Praha 7“ vybudoval betonový zátaras a šikanu uprostřed Štvanice, tramvajovou zastávku, kde denně vystoupí pět lidí, a semafory. A už stojíte v zácpě i v opačném směru, desetitisíce lidí, co smrdí výfukama, ztrácejí čas, který už mohli být doma s rodinou, roste jim tep. Tohle je dopravní peklo. Ovšem podobných opatření jsou po městě stovky.

Na rovných rychlých a bezpečných úsecích jsou důmyslné kamerové systémy, protože tam i slušní řidiči jedou rychle. Tak tam teď jedou shluky aut pomalu a pak zrychlí v méně bezpečném úseku, kde kamery nejsou. Mně nevadí živí policajti, zvlášť když měří ráno v půl osmé na přechodu u školy – tam kdo jede 52, je dobytek a zaslouží potrestat. Ale ten permanentní pocit sledování automatickými kamerami, aby se vám to náhodou tady z kopečka nerozjelo. Nevím jak vám, já sednu do auta a mám z toho zkaženej pocit. Přitom mám nula trestných bodů.

Proč se nesmí jet 150 km/h po dálnici aspoň v noci 22:00–06:00 hod.? Nebo za malého provozu i ve dne? Já jsem teď o víkendu přejel půl Německa – a tam je rychlost neomezená. Nenechte si nic nakecat, kvalita dálnice je úplně stejná jako naše (kromě D1 teda). A můžete tam jet 300. Přitom okolo dálnice nejsou hromady mrtvol a vraků aut. Dokonce mají méně nehod než my.

Tohle z Německa určitě nepřevezmeme, zato jsme převzali jejich systém pokut. Přijde vám už pěkně složenka přes půl Evropy, český úřad kooperuje, ztotožní vás. Říkal mi známý, že vezl dceru na soustředění nebo turnaj do Rakouska, kam nemohla odjet s ostatními. Vracel se pak asi v deset večer – po rakouské ekologické dálnici (kde je stovka na úseku asi 120 kilometrů) – už mu přišlo asi sedm složenek. Tady jel 112, tady 108. Nevěděl o tom, tenhle hodnej taťka – pirát silnice.

Jojo, když honí teroristu – to společný evropský systém nepředvede nic. Ale pokutování panevropské – to by jim šlo výborně.

A bude hůř. Brzy zavedou nějaké EET do aut, technologie to již umožňuje – a budete sledováni celou cestou a rovnou se to bude odesílat.

Ta Škoda 120L, kterou jsem si někdy půjčil od táty, moc nejela. Ale necítil jsem se tehdy v autě jako to dobytče. Cítil jsem, že mi patří svět, cítil jsem se na silnici svobodně.