Když loni v Británii voliči v referendu rozhodli o odchodu Spojeného království z EU a v USA se stal prezidentem Donald Trump, zdálo se, že se vrací nacionalismus v té nejčistší formě. Francouzské volby měly definitivně stvrdit, nebo naopak vyvrátit začátek nových pořádků postavených na návratu k národním státům.

Od vítězství Trumpa ale nacionalističtí populisté žádné další úspěchy nezískali. Prohra Le Penové, která si sice připsala největší úspěch v kariéře, není osamocená. V březnových nizozemských volbách se udržela u moci Lidová strana pro svobodu a demokracii premiéra Marka Rutteho, která získala 33 křesel. Druhá s dvaceti mandáty skončila Strana pro svobodu Gerta Wilderse, která si sice polepšila o pět křesel, ale vytoužených třicet to nebylo ani náhodou.

V nedělních zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku se sice Alternativa pro Německo dostala do zemského sněmu dostala, ale s odřenýma ušima, když získala 5,9 procenta hlasů. V půlce března v Sársku dostala 6,2 procenta. I to ale má daleko k loňským dvouciferným výsledkům, kdy v svobodomyslném Berlíně dostala 12,9 procenta, v Porýní Falci 12,7, v Bádensku-Würtenbersku 14,9 a v Sasku-Anhaltsku dokonce 24,8 procenta.

Zdá se, že přitažlivost populistů klesá. Uprchlická vlna sice přetrvává stejně jako hrozba teroristických útoků, i francouzské volby se konaly v době výjimečného stavu, jenomže pravicoví populisté nenabízejí o moc více než návrat k vyhrocenému nacionalismu a šovinismu, k silným národním státům, které si budou chránit hranice, a nebudou na své území pouštět migranty. Ekonomické programy mají slabé, postavené jen na pár prostých tezích, kdy odmítají globalizaci a volají po ochranářských opatřeních a návratu k národním měnám, aniž si uvědomují, jaký by to mělo dopad pro export a vlastně na celé hospodářství. Otočit kormidlem a vrátit se do historie reálně možné není a zdá se, že voliči si to začínají uvědomovat a došlo jim, že jednoduchá řečení většinou nefungují.

Chápe to i Marine Le Penová, která uznala, že utrpěla tvrdou porážku a přitom řekla: „Národní fronta musí sama sebe obnovit. Navrhuji transformovat naše hnutí.“

Z výsledků francouzských voleb by se však měli poučit nejen tuzemští populisté a nacionalisté vzývající Okamuru, Úsvit a republikány, ale i tradiční strany. Ty ve Francii propadly. Do druhého kola se nedostal nejen socialista Benoit Hamon, ale ani reprezentant pravice François Fillon.

Vyhrál člověk, který není spojen s žádnou tradiční stranou. Macron se sice v roce 2014 stal ministrem hospodářství a financí v druhé socialistické vládě Manuela Vallse, kde se snažil prosadit ekonomické reformy, ale v srpnu 2015 oznámil, že vystoupil ze socialistické strany, v dubnu 2016 založil hnutí En Marche! a v listopadu oznámil, že bude kandidovat na hlavu státu.

I on však dokázal naslouchat hlasu nespokojené části lidu: „Vím o roztržkách v našem národě, které vedly některé k radikální volbě. Vím o hněvu, pochybnostech, úzkostech, které někteří vyjádřili. Je mou povinností vás vyslechnout a bojovat proti všem formám nerovnosti, zajistit vaši bezpečnost a zaručit jednotu národa.” Otázkou samozřejmě je, co zmůže, ale to je už druhá věc.