Vánoce jsou svátky trvalého dobra, nikoli moderního, nového nebo pokrokářského. Ať už se na to díváme očima křesťanskýma nebo zcela ateistickýma.
Věci a hodnoty, co jsou zde dlouho, nemění se. Síla tradice, kultura, odkaz předků, naděje, zrození …

Něco, co trvá. Co už je tu dlouho. Třeba pradědeček. Jak si loni hrál pod stromečkem na podlaze s dvouletou Eliškou, benjamínkem rodiny, a jejíma hračkama. Máme z toho krásnou fotku. Až jí bude dvacet, jistě si nebude na pradědečka toho moc pamatovat, ale tuhle fotku ano. Tu bude mít celý život.
Zázrak rodiny.

Před deseti lety zemřela moje babička a já jsem ve smuteční řeči na závěr řekl, že ztrácím člověka, který byl ve všech životních situacích vždy na mojí straně, ať jsem si tu podporu zasloužil, nebo vůbec ne. Takových lidí má každý z nás jen velmi málo. Hodně lidí nikoho. Ale když, skoro vždycky je to někdo z rodiny.

Vánoce jsou významnými svátky, a proto během nich sílu rodiny cítíte. Stejně jako třeba při nemoci, narození, sňatku. Při důležitých věcech.

Nebojte se, nebudu psát celý komentář vzletně, vždyť už můj styl psaní za ty skoro tři roky znáte. A nebudu psát ani „politicky“, že se má tradiční biologická rodina bránit, protože po světě běhá čím dál víc magorů, co si myslí, že to je přežitek.

Jsou Vánoce, napíšu o věcech, co mám rád. O věcech, co se nemění. Co nezávisí na vládnoucím režimu.

Mám rád hory. Nevím proč, táhne mě to tam. V létě, na podzim, v zimě. Dokonce si i myslím, že tam žijou hodnější lidi. Což je nesmysl. Pohled od kapličky na Luční boudu a vzadu vyrůstá Sněžka, jak z nějaké jiné planety. Ideálně tak říjen, louka je podivně žlutá, vzadu díra do nicoty do Polska. Začátek ledna, prašan a mrzne. Oblečení mám pořádné a jedu na lyžích před devátou sám hlubokým sněhem prudkým svahem dolů. Lyže mám ostré a připravené. Bude krásný zimní den a já jsem venku. Na světě je vše v pořádku. Dole u vleku ten pocit pomine. Lidi, turniket, reklamy. Možná, jestli je nebe, že tam ta cesta k vleku trvá hodně dlouho.
Mám vůbec rád sport. Když přijedu po 70km z kola, mám dobrou náladu, žízeň, hlad. Dobře spím, víc mi chutná alkohol a víc se mi líbí manželka. Nebo teď na těch „dědečkovskejch“ závodech: když přejedu poslední kopec a vím, že teď už do cíle s tou skupinkou dojedu. Doktoři tomu asi říkají „vyplavení endorfinů“, ale jsem si jist, že tak jednoduché vysvětlení to nebude.

Kousek od nás je pražská ZOO. Něco se mění, rostou tam miliardové pavilony a je lepší grafika a marketing. Něco je stejné – zvířata vypadají degenerovaně a zasmušile. Ale já tam mám rád ten vláček, co tam dole krouží tu stometrovou trať a tu paní, co už tam prodává asi 50 let, nebo kolik, lístky a pak je od dětí zase vybírá. Jezdil jsem u ní i já sám coby dítě. Myslím, že nemá tu moderní pokladnu, dokonce ani vůbec žádnou pokladnu, ale fakt se mi nechce ji udávat, když jsou ty Vánoce. Navíc jsem v tom namočenej taky, protože mám hodně dětí a všechny chtěly jet vždy „ještě a ještě“ a vyváděly tam, a ta hodná paní mi dávala občas nějaké lístky zadarmo. Tak snad tam na jaře ještě bude.

Mám rád Prahu. Je krásná. Ta nejmagičtější místa mám spíš ve vzpomínkách, protože teď nikdy nejdu přes Karlův most sám a je to s turisty a doprovodným byznysem něco jako McDonald. Pod váma jede pět lodí. Ale zamlada jsem občas šel večer přes most, byla trochu mlha, za bolševika to moc nikde nesvítilo a ten hrad a řeka – vypadalo vše jak ze středověké pohádky nebo fantasy románu. Tenhle obraz pořád mám před očima. Podivně strašidelné barokní sochy k tomu okolo.

Mám rád školy, taky jsem tomu věnoval před katedrou, za katedrou nebo v ředitelně tak asi 40 let života.  Ale jako fakt to mám rád. Tuhle jsem jel (jak furt jezdím na besedy teď) někde ráno přes Moravu. A nebyl tam Jožin z bažin (Ivana Mládka mám mimochodem taky rád). Jel jsem přes upravenou vesnici, jak to tam tak na jihu bývá. Hezká škola uprostřed, děti ťapaly s taškami, mladá paní učitelka stála u dveří a usmívala se. Asi měla „dozor“, ale přesto. Asi ještě další čtyři vesnice – jsem měl dobrou náladu.

Teď věnuji každý den chvíli Facebooku. Každý tam trochu machruje, a kdyby jeho život vypadal ve skutečnosti aspoň z třetiny, jak na osobní stránce, měla by republika samé šťastné, veselé a úspěšné lidi. Ale já se tam třeba rád dívám na ty nevěsty, jak tam hrdě rvou ty desítky fotek. A ještě lepší je narození miminka. Tam vidíte najednou, jak jde stylizace pryč a ti tátové jsou nadšení a hrdí. Zázrak.
Jako v Betlémě. Leží Jezulátko. A na světě vládne dobro. (na chvíli)