Spletli se v případě brexitu i Trumpova nezvolení a nyní opět a výrazně, když v historicky prvních primárkách francouzských republikánů prorokovali jistou výhru Alaina Juppého nad nevítaným, jednou už v prezidentském klání odmítnutým „praštěným” Nicolasem Sarkozym.

Straníci se dostavili ve velkém počtu (3,5 miliónů), jako by věděli, že vybírají z těch nešťastných veteránů prezidenta, neboť socialisté jsou bez šance, a rozhodli se pro Francoise Fillona, toho skromnějšího, třetího vzadu a dali mu 44 procent hlasů. Juppé si prohru zopakuje. Je ve svých jednasedmdesáti letech o devět let starší než mladistvě vyhlížející sok a se svou politikou na snížení sociálních nákladů a zrušení svatého pětatřicetihodinového týdne už jednou v roli premiéra propadl. Porazila ho, jak bývá ve Francii zvykem, ulice.

Totéž čeká i Fillona, kdyby vyhrál prezidentské volby, přestože tvrdí, že má na mocné odbory plán prezidentských výnosů. Občas se hlásí k obdivovatelům Margaret Thatcherové a jistě by rád přinutil státního otesánka zeštíhlet, vždyť spolyká astronomických 57 procent HDP a bez liberalizace trhu 10 procent nezaměstnaných práci nenajde.

Má v plánu snížit (aspoň trochu) byzantskou státní byrokracii, firemní daň i osobní zdanění (maximum 50 %) a dokonce i prodloužit odchod do důchodu na 65 let. Jako expremiér a celoživotní insider v politice jistě ví, že polovina Francouzů dostává všelijaké úlevy a dávky od státu a sáhnout jim na sebemenší výhody znamená okamžitě pouliční válku. Programem mírné liberalizace trhu a větší integrací Evropské unie chce hlavně zdůraznit propast, jež ho dělí od fantasticky nereálných slibů národně socialistického programu Marine Le Penové.

O tu totiž jde ve Francii především. Její vítězství by nastartovalo rozpad Unie a nový pořádek v Evropě. Jisté je, že na takovou perspektivu většina voličů ještě žaludek nemá. Francouzům se zdaleka nedaří tak špatně, jak by snad vyplývalo z ekonomických diskusí (volný čas a pohodlí nelze vyčíslit), a proto se každý pokus o hospodářskou reformu míjí s realitou a končí na barikádě. Monarchické tradice prezidentských výnosů a jakobínské tradice odporu se Francie nikdy nezbavila. Socialismus musí pořádně vyhnít, aby se zrodil thatcherovský typ radikálního revolucionáře a zlomil moc odborů.

Debaty o ekonomice jsou ale tak jako v kampani o brexit zástupné, mají jen odvést pozornost od problémů s imigrací a muslimskou paralelní společností. Francie se nachází už rok ve výjimečném stavu a politici jsou bezradní. Zákaz hidžábu nebo pouličních modliteb nic nespraví. Uzavřít hranice Schengenu a masově deportovat ilegály se zatím neodvažují. Do dubnových voleb je ještě daleko. Další masakr a favorit Fillon možná prezidentem nebude.

Předvídat totiž nelze.