Motivace mohou pocházet z vnitřních pohnutek (třeba ty nejsilnější biologické) nebo vnějších (hrozba trestu, slíbená odměna). Ale zkoušku z pedagogiky na VŠ na tahle témata si pamatuji jen matně. Zaprvé je to spousta let, zadruhé na zkoušku z matematické analýzy či vektorové algebry jsem se učil třeba tři týdny, kdežto na zkoušku z pedagogiky se většinou stačilo ráno po flámu podívat, jak se vlastně jmenovala skripta, a v metru trochu zalistovat. A pak se snažit trochu logicky odpovídat. Zpravidla to stačilo na dvojku.

Nedávno jsem četl zajímavý článek na téma, že lidstvo motivují k veškerému pokroku (i činnosti) takřka výlučně lenost a strach. Když se nad tím zamyslíme, nezní to na první pohled úplně nesmyslně, byť to byl spíš takový „populárně-naučný“ článeček a jistě žádná velká věda.

A tak se na tohle téma podívejme ohledně motivace žáků k učení. S leností žádný problém nemáme a neměli jsme ani za mého mládí. Trochu jinak je to se strachem, respektive obavami z toho, co nastane, když se nebudu učit.

Takřka od narození až do mých třiceti let jsem bydlel v paneláku na sídlišti na kraji Prahy. Sídliště bylo obklopeno velkými továrnami Avia (Letňany), PAL (Kbely) i dole ČKD (Vysočany). Taky v našem baráku to v pět ráno žilo, chlapi šli na ranní. Táhly davy, čmoudily narvané autobusy. Fabriky nevypadaly jako dnes, tedy úhledné krabičky se sestříhaným trávníkem okolo, ale jak z 19. století. Binec, kolomaz, randál, hrubé knajpy okolo. Už ve čtrnácti jsem chápal, přestože jsem nebyl žádnej šprt, že když se nebudu učit – tohle bude můj život. Tak jsem holt toho Bělouna (podrobná a rozsáhlá cvičebnice matematiky) spočítal celýho na příjímačky na gympl. Každý příklad, přestože matika mi šla.

Na gymplu člověk zlobí a roste pro šibenici ještě víc. Puberta a tak. Druhá půlka osmdesátých let. Na Barče metalový kapely, na Chmelnici trošku intelektuálnější. Mejdany po bytech… Ve třeťáku jsem měl jedničku jen z matiky a těláku a průměr asi 2,4. Taky dvě čtyřky. Rodiče i prarodiče byli na mrtvici. Dodnes mám nebožky babičky prázdninový dopis schovaný (jak jako mrhám svým nadáním a tak). No ale upřímně, daleko silnější motivace byl strach – když to takhle půjde dál – skončím na dva roky na vojně někde na východním Slovensku.

V maturitním ročníku i u maturity jsem už měl vyznamenání a jen jednu dvojku. Pětisetstránkového Buška, Řešené maturitní úlohy z matematiky, jsem spočetl celýho. Přestože matika mi šla.

No a dneska (je říjen) si představme nějakého podprůměrného deváťáka. Z čeho má obavy? Proč by se měl nějak strašně učit? Vždyť on dobře ví, že (na 99 %) půjde na střední školu s maturitou a s vysokou pravděpodobností pak ještě na nějakou vysokou. Kde mají jeho učitelé a rodiče vyhrabat skutečnou motivaci?

Jo když se bude flákat, nebude nic umět, bude muset jít na vysokou nějakou „lehkou“. Přeloženo do češtiny – na něco, co nemá jakýkoli vědní obsah.
Ale Česká republika je bohatá země, rodiče už netlačí na děti, aby šly vydělávat. Když vaše dítě nic neumí a jde studovat na VŠ rekreologii („věda“ o tom, že v létě, když je hic, je dobrý bejt u moře nebo aspoň u rybníka, kdežto když sněží, pořádná lyžba na horách je cool), nebo „státní správu“ („věda“ o tom, že se razítkuje zleva doprava, úředník má bejt poctivej a ve státě, milí studenti, platí zákony). No tak se tím jako moc nechlubíte kamarádům, trošku vás to štve – ale dítě na těchto „studiích“ podporujete. Vidíte, že stát vyžaduje na vše možné formální vysokoškolský titul. Chováte se racionálně. „Hlavně to dostuduj, Bohoušku.“

Ale ta motivace tam moc není.

A ztráta konkurence – že totiž ti nejlepší mají samé jedničky a jdou na študia, kdežto ti trojkaři holt nejsou daňovými poplatníky drženi ve školství desítky let. Tak tahle ztráta konkurence, respektive normálního přirozeného řádu, nám přináší chudobu. Řada mimoevropských zemí už dosahuje v matice a přírodních vědách u 15letých dětí výrazně lepších výsledků. Už deset let. Ekonomická síla přichází vzápětí. Dnes už se některým Asiatům nesmějeme jako před 25 lety, že mají stejnokroj a misku rýže na den.