Tuhle, jinak poměrně jednoduchou myšlenku jsem „získal“ onehdá cestou do Chrudimi. Vezl jsem domů pana K., který díky dětské mozkové obrně jen s velkým úsilím chodí, nemá jemnou motoriku rukou a jen s velkým úsilím mluví, aby mu bylo rozumět.

Ale jinak to byla jedna z nejinspirativnějších dvouhodinovek za poslední rok. On to tvrdil o začleňování lidí s handicapy do společnosti.

Pokud přejdeme k normálnímu vzdělávání, tedy vzdělávání lidí s žádnými nebo oproti třeba panu K. takřka nulovými reálnými handicapy, vidíme situaci českého školství v plné nahotě. My nechceme, aby mladí lidé překonávali nějaké překážky – naše doktrína je založena na odnesení překážek z cesty.

Raketovým tempem roste počet žáků s nějakým papírem. Tomuhle nejde moc matika, tomuhle čtení, tomuhle cizí jazyky. Tenhle nevydrží dlouho sedět. Tenhle neuvěřitelně zlobí a je dokonce agresivní. Tenhle neví, kde jsou Pardubice – tak je „dysgeografik“.

Poradenská zařízení a školní psychologové chrlí papíry a certifikáty, školy jsou povinny je akceptovat a samy k tomu vést podrobnou agendu. V jádru jde o to, že takřka nemohou stimulovat spoustu žáků k překonávání překážek. Mohou o ně jen „pečovat“.

To ale nevede k úspěšnému začlenění mladých lidí do společnosti.

Školy, tedy učitele a ředitele navazující byrokracie strašným způsobem zatěžuje, protože vzdělávací skok řekněme posledních dvou století je založen na „hromadném“ vzdělávání. Předtím se vzdělávala jen mladá knížata a hrabata, ta měla osobního učitele sama pro sebe.

Všeobecná docházka do školy, likvidace negramotnosti a tak znamenala, že jeden učitel učí 20–30–40 žáků. Jinak to početně nevychází, když má každý třeba dvě děti vlastní – někdo musí taky péct rohlíky, sklízet obilí, vyrábět sekery a tak. Nemůže být každý dospělý učitelem.

No a současný trend, že skoro „každé“ dítě je teď individuální osobnost se specifickými vzdělávacími potřebami, přitom ale není ani hraběcího či knížecího původu, nese strašný tlak na učitele, protože učit individuálně třeba 20 dětí nejde. Tedy žvaní se o tom, ale kdo jste někdy stál před katedrou (a 22x za týden), tak víte, že nejde.

Občas se vám to podaří rozdělit na půlky, občas něco podstrčíte premiantovi či věnujete 10 minut výlučně jednomu dvěma nejslabším. Ale v jádru učíte na „nižší průměr“ třídy – snažíte se co největší počet dětí (ne všechny často) dostat o kus dál. Jo, občas máte „dobrou“ třídu, pak je „nižší průměr“ o něco výš a máte radost. Ale nedokážete učit 26 studentů – jaksi každého zvlášť.

Vezměte si jen pakárnu při hodnocení. Za normálního systému máte práci hotovou za deset minut. Vytáhnete notýsek (či otevřete excel) a už to jede. Ve třidě je šest jedničkářů, jedenáct dětí má prospěch na dvojku, šest na trojku, dva na dostatečnou a Vláďa holt bude mít v srpnu reparát. Zkopírujete podklady pro rozsah učiva k reparátu pro pana ředitele a máte hotovo.

Ale dítě, které má „poruchu učení“, nemůže mít jen tak pětku nebo čtyřku. To musíte psát slovní hodnocení, které nesmí být v sebemenším rozporu s „papíry“ od poradenského zařízení, a naopak musí být ve 100% souladu s metodickými pokyny a vším možným. To je práce u jednoho žáka (ne třídy) na hodinu a vesměs vše vede k tomu, že se vytváří jakýsi aseptický dokument „nic proti ničemu“, aby nikdo případně nemohl školu žalovat (či buzerovat) za diskriminaci. Hodnocení a důslednost jsou však přitom klíčovou složkou vzdělávání.

Řekněme si tedy otevřeně, že trend je špatně a je jednou z příčin upadající úrovně všeobecného vzdělávání. I školství se bude muset vracet ke zdravému rozumu a přirozenému řádu věcí.