Když odejde osobnost, díky níž znají národ ve světě, zavládne smutek. Národ ovšem má své vysoké představitele. Nezvolil si je proto, aby v závětří úřadu upřednostňovali soukromé sympatie a šířili osobní antipatie, ale aby dokázali v podobných chvílích vyjádřit pocit, který prožívá většina společnosti.

Paní Věra Čáslavská proslavila ve světě zemi zvanou Československo. Dnes už tato země není. Prezident Slovenské republiky Andrej Kiska vyjádřil soustrast za Slováky neprodleně zde. Za Českou republiku truchlili, vzpomínali a loučili se mnozí včetně předsedy vlády. Prezident Miloš Zeman mezi nimi dlouhé hodiny nebyl.

Nakonec se mimo oficiální hradní stránku objevilo toto. Lidé reagovali různě, ale většinou se zklamáním. Trefná mi připadá hořká parafráze od Jána Simkaniče: „Vážená paní Zemanová, váš manžel uměl skvěle s člunem.“ A když porovnáme lidskost poselství slovenského a českého prezidenta, je to jako srovnávat šeřík se špalkem jen proto, že začínají stejným písmenem.

Jenže, říkali také někteří, on Zeman paní Čáslavskou nemohl mít rád, protože ho veřejně kritizovala. Ano, skutečně tomu tak bylo zde. Ba co víc, loni vydala výzvu k solidaritě s uprchlíky, kteří přišli o domov. Samozřejmě se to Miloši Zemanovi nemohlo líbit, když postavil svou oblíbenost mezi spoustou lidí na tom, že naopak vidinou uprchlíků vytrvale straší.

Každý, kdo se se Zemanem osobně střetl, ví, že nesnáší lidi, kteří se mu postaví. A že je často nad jeho síly překousnout představu, že pravdu neměl on, ale jiní. Veřejnost zas ví, že tato prezidentova vlastnost dokáže vyrůst do bizarní podoby. Je tu příklad bájného článku Ferdinanda Peroutky, který Zemanův mluvčí snad bude hledat do své smrti.

Dobře, jsou to vrtochy jednoho konkrétního muže s komplikovanou povahou. Byl ale zvolen prezidentem republiky pro to, aby tuto povahu ukazoval ve věcech, které nesouvisí s jeho osobními preferencemi, ale s životem státu a společnosti? To, co Zeman dělá kupříkladu v zahraniční politice ve vztahu k EU a Rusku, svědčí o tom, že si úřad zprivatizoval. Vláda, která tuto politiku určuje, má totiž jiné zaměření.

Jak daleko sahá privatizace úřadu hlavy státu jedním komplikovaným mužem, jsme se přesvědčili v přímém přenosu. Prezident, který ctí city národa vůči osobnosti, jejíž jméno, jak mi napsal na základě své zkušenosti pan Jan Baltus, v Japonsku otevíralo všechny dveře, by se styděl podlehnout vlastní malosti.

Jo, dějí se všelijaké věci. Norové například povýšili tučňáka na plukovníka zde. Ti z toho ale mají aspoň srandu.