V Riu se prý rozdělí přes 700 medailí celkem. Tak schválně – kolik medailistů dokážete za rok vyjmenovat. Těch sportů je trochu moc a někdy to nedává úplnou logiku.

Olympijský vítěz ve vzpírání do 56 kg? Vždyť to má být sport siláků, tj. mohutný břich, nakroucené kníry, pruhovaný dres, velké svaly, krátké paže.

Existuje snad basketbal do 160 cm a do 170 cm? Nebo vítěz Tour de France nad 90 kg? Nebo šachy s IQ pod 100? Sprinter s obvodem stehna pod 60 cm? A tak dále.

Ještě snad u boxu by se to dalo pochopit – venkovskou tancovačku často rozdmýchá menší vzteklý a boxersky nadaný týpek a až následně vstanou těžké váhy Dolní i Horní Lhoty, ale proč veslování lehkých vah? Jedou rychleji než Ondřej Synek nebo pomaleji? Asi pomaleji – jinak by neměli speciální kategorii.

Nebo těch plaveckých disciplín. Proč neplavat prostě co nejrychleji? Jako by třeba atletika měla běh pozadu nebo skok do výšky s rukama za zády.

Nebo ty sporty, kde rozhoduje rozhodčí – jak se mu to líbí?

No, nic – nehodlám naštvat příznivce poloviny olympijských sportů. Mám sport rád. Tak obraťme list.

V sobotu ráno jsem jel v Trutnově a okolních horách výborně zorganizovaný Krakonošův cyklomaraton a pak se odjel resuscitovat na chalupu k televizi. Z gauče je cyklistika celkem snadný sport. Ale to je jasný, zaujalo mě spíš, protože v televizi neustále přepínali z cyklistiky na veslování, plavání, střelbu a tak, jak člověk automaticky, zcela emočně, fandí českým závodníkům. Já ty plavkyně (všechny vypadly) stoprocentně další čtyři roky neuvidím a už teď jsem zapomněl, jak se jmenovaly – ale jak tam stály na startu s českou vlaječkou, hned jsem je v tý vodě tlačil očima a upřímně jim přál úspěch.

Teď si možná říkáte „co to mele, to psal opilej ten komentář? Ne – vždyť to je jasný, úplná banalita“.

No ale nežijeme náhodou v době, kdy slova jako „národní“, „Češi“, „kmen“ – jsou označována jako něco trochu zastaralého, divného, snad i polofašounského.

Není s podivem, že zatím žádný z těch zaprodanců nepropaguje, aby měla Evropská unie na olympiádě jednotnej tým s modrým dresem a žlutýma vlaječkama? Vždyť v daleko důležitějších oblastech, než je sport, se tak chová. Možná už skoro ve všech oblastech života.

Tak se radujme, že je olympiáda. To je mimo jiné totiž taky symbol míru.