Utvrzovaly mne v tom všemožné ceny (české i mezinárodní) podporované kritikou. Vždy jsem si třeba tu vítěznou knihu koupil a upřímně jí fandil, ale po deseti dvaceti stránkách – jsem to se znechucením odložil.

Před pár měsíci jsem ale přečetl bestseller Podvolení francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.

Kniha vyšla před rokem a půl, shodou okolností ve stejný den, kdy teroristé zaútočili na redakci Charlie Hebdo, a pojednává o přeměně Francie v islámskou republiku.

Je to skvostné literární dílo v něčem podobné Orwellovu 1984 nebo dílům Milana Kundery. Nikterak prvoplánové pro IV. cenovou skupinu ve stylu „zlí muslimové, thriller, střílečka…“ – autor popisuje rozvrat francouzských a akademických (hlavní hrdina pracuje na univerzitě) hodnot.

Proč o tom píšu? A proč je to aktuální?

Zlomem v knize jsou volby, kde získá v prvním kole Národní fronta přes 35 % hlasů, ale druhé místo překvapivě o pár hlasů obsadí Muslimská jednota (22 %). Tradiční strany – socialisté (21,9) i „pravice“ (12) jsou mimo hru. Před druhým kolem pak poražení podpoří raději (v kampani velmi umírněně vystupující) muslimskou stranu než NF. Pochopitelně za identického hlaholu hlavních médií, celebrit a tak. Druhé kolo pak těsně vyhrává muslimský prezidentský kandidát.

Já vím, je to jen kniha. Ale, sledovali jste prezidentské volby v sousedním Rakousku? Kde s velkým náskokem vyhrál první kolo národní kandidát a druhé místo o pár hlasů překvapivě obsadil kandidát podporovaný extremistickou zelenou stranou. Tradiční strany – socialisté a lidovci – utřeli. No a v druhém kole kandidáta zelených podpořily všechny ostatní strany, státní televize i elity. O pár korespondenčních hlasů vyhrál. (Pak se tedy u korespondenčních hlasů prokázaly podvody a volby jsou zrušené, ale to sem nepatří).

To mě trochu zamrazilo.

A mrazí mě víc při další části knihy. Autor popisuje, jak média postupně přestávají informovat (ještě dávno před těmi volbami) o teroru a bojích. Hlavní hrdina bydlí v pařížské čínské čtvrti, což se ukáže jako prozíravé. No a třeba slyší obrovské detonace a vidí z okna zář a kouř nějakého boje ve vedlejší čtvrti, ale v televizi není vůbec nic. Nějaká debata.

Tak si říkám, při současné kadenci teroru (např. v mezičase, než jsem minulou sobotu dopsal komentář a než v pondělí před obědem vyšel – staly se tři otřesné útoky), jestli to nedopadne stejně? Zatím brutalita stoupá, ale už nemá kam.

Uříznout hlavu stařičkému knězi ve vesnickém kostelíčku a natáčet si to na mobil? (Německé servery s odvoláním na lokální zdroje popisovaly zločin jako „gekopft“, u nás se referovalo raději méně brizantně „podřízli krk“).

Vládnoucí zoufalci už pomalu nestačí přejíždět mezi jednotlivými místy teroru se svým „semkněme se; naší zbraní je soucit; více Evropy; zakažme zbraně…“ – někdy by měli také vládnout.

Televize mají podobnou honičku. Co vždy vymyslet, aby teror s ničím nesouvisel a měl nějaké vysvětlení? Je Breivikovo výročí – to jde výborně odkomunikovat. Tenhle má hodnou maminku, co s útokem nesouhlasí – tak to takhle pojmeme. Vždy se taky špatně učil.

U tohohle našla policie doma v kredenci Ibuprofen čtyřstovku – je důvodné podezření, že trpěl velmi silnými bolestmi hlavy. „Vážení diváci, máme na drátě experta, docenta Hnátka z katedry neurologie; dobrý den, mohou skutečně extrémní bolesti hlavy dovést pacienta až ke ztrátě sociální zodpovědnosti…“

Ale jde to čím dál hůř, lidi jsou rozzuření. Co dát místo toho radši zprávu, jak postupují žně na Vyškovsku? Nebo debatu jako u Houllebecqua?

Kniha končí víceméně happy endem. Francie shnila natolik, že se prostě stala zcela muslimskou zemí (včetně hlavního hrdiny, který se tak vrací i na fakultu), ale život jde dál. Ne pro všechny pochopitelně, žádná žena už na univerzitě nepracuje, Židi jsou úplně pryč, ale panuje prostě nový řád. Je klid.