Článek
Jenže NATO stojí a padá s článkem 5 Washingtonské smlouvy, který lze shrnout do mušketýrského hesla „všichni za jednoho, jeden za všechny“. Pokud by v případě napadení jednoho členského státu, který by podle článku 5 požádal NATO o pomoc, měly USA nejprve zkoumat, zda taková země plní svoje závazky vůči USA, pozbylo by NATO smyslu.
Lze samozřejmě rozumět Trumpově frustraci ohledně toho, že některé členské země jsou v NATO de facto černými pasažéry. Zejména právě USA doplácejí na země, které neplní svoje závazky. Evropa přitom není dnes žádný chudý příbuzný. EU je celkově bohatší než USA.
Když ale Trump namísto diskuse v diplomatickém zákulisí mezi jednotlivými členskými zeměmi veřejně prohlásí, že kupříkladu v případě napadení baltických zemí Ruskem by USA svoje spojenecké závazky přezkoumávaly, je to téměř cosi jako pozvánka pro Rusko, aby si vyzkoušelo pevnost NATO v případě, že se Trump stane prezidentem.
Trump samozřejmě může kritiky odbýt tím, že když se Evropa nedokáže starat o vlastní obranu ani do té míry, že by jednotlivé státy dodržovaly slíbené výdaje na obranu, může si za případné problémy sama. USA se jakékoliv hrozbě ubrání samy, Evropu k ničemu nepotřebují.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jenže, jak víme, podobná izolacionistická atmosféra panovala v USA i před druhou světovou válkou. Když Hitler dobyl téměř celou Evropu a samotné USA byly napadeny Hitlerovým spojencem Japonskem, nakonec Američanům nezbylo - i v zájmu vlastní bezpečnosti - než do války vstoupit. Cena za toto pozdní angažmá byla nesrovnatelně vyšší než cena, kterou by USA zaplatily, kdyby se v Evropě mezi světovými válkami více angažovaly. Možná k válce nemuselo vůbec dojít.