Článek
Jsem skoro u konce třetí řady švédsko-dánského seriálu Most. Nad mistrovskou detektivní konstrukcí se tyčí otázky o podstatě člověka. A to ve společnostech, které jsme si zvykli vnímat jako ty, jež dokázaly vytvořit důstojné podmínky pro život.
I v těchto výchozích podmínkách se ukazuje, že lidská povaha nemá v sobě jen dobro, ale rovněž věčně přítomné zlo. Proto nikdy nepřijde ráj na zemi a nikdy nebudou moci povolit lidé s jinou duševní orientací. Je to závěr hodný dospělé společnosti a dospělého člověka.
Naše společnost je na tom ale hůř. Byla součástí nelidského experimentu. Nás se týká nedávná nobelovská přednáška Světlany Aleksijevičové (v češtině zde https://www.freemag.one/2015/12/10/o-prohrane-bitve/).
„I když naši rodiče žili ve strachu a neříkali nám vše, nebo ještě častěji neříkali vůbec nic, sám vzduch, který jsme dýchali, tím byl otráven. Zlo nám bylo všude v patách.“ – „Sice teď žijeme v různých zemích, ale všude je s námi 'rudý' člověk. S tím životem a s těmi vzpomínkami.“ – „Nedokázal vstoupit do svobody, o které snil doma v kuchyni… Je ponížený a okradený. Je agresivní a nebezpečný.“ – „Čas naděje se změnil v čas strachu. Doba se vrátila zpět.“ – „Teď vím, že jsem dějiny 'rudého' člověka nedopsala…“
Důkazy, že je to i o nás, jsou všude v těchto novým řízeným strachem zakalených dnech. Určitě stačí se za nějaký čas od zveřejnění podívat pod tento text. Je to jako bolševník.
Paní M. K. mi napsala: „Tady v okolí bohužel potkávám lidi, jejichž rukojmím se cítím být. Žije se jim snadněji, nezdržují se moc přemýšlením, k rozhodnutí stačí povrchní plky při nákupu u krámu, co říkala Anča a Pepa od vedle. Argumenty a vysvětlování nefunguje, hlavně aby bylo na pivo a zmrzlinu u pumpy, křížovky a Blesk.“
To ale není všechno! „Zpátky z návštěvy dětí jsem se svezla s partou mladých kluků, ukázalo se, že jsou to muzikanti, vysokoškoláci, co hrají příležitostně v cizině a poznávají svět. Jeden měl na hlavičce dredy, otrhané tričko, ale za jízdy četl Dostojevského, s dalšími jsme vyprávěli o dobách minulých, jak výchova k dvojí tváři pokroutila skoro všem charakter... Měli jsme čas osm hodin, probrali jsme kde co a jsem z takových mladých lidí s rozhledem a vizí, co s životem, upřímně nadšená. Bylo by neodpustitelné, kdybychom my, starší generace, dovolili změnu a obrat zpět.“
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Takže jak: Zanechá po sobě starší generace hlavně bolševník, anebo lípu, pod níž se i v úmorném vedru dobře přemýšlí?