„V neděli se za českou vládu v Kyjevě na Majdanu zúčastním slavnostní ceremonie k prvnímu výročí od konce ukrajinské revoluce,“ oznámil ve čtvrtek dopoledne na svém twitterovém účtu ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

V současné české politice znamená vyslání ministra zahraničí na oslavy do Kyjeva hned několik věcí. Za prvé nechceme být jako oni. Oni jsou za těchto okolností Poláci a Litevci, které na kyjevské slavnosti budou reprezentovat hlavy států. U nás je to těžko představitelné.

Náš prezident by mohl na Ukrajině chytit chřipku, která tam podle jeho přesvědčení dlouhé měsíce řádí v podobě občanské války. Kromě toho je v této zemi tak dobře znám, jinými slovy profláknutý, že by to nemuselo skončit hozením pár vajíček na pódium, natož pouhými červenými kartami. Něco takového přece nikdo nechce.

Navíc si ani vláda nepřeje, aby ji v Moskvě viděli jako jednu ruku s Poláky a Litevci. Vždyť tamní politici včetně prezidentů otevřeně mluví o tom, že na Ukrajině není žádná občanská válka, ale že je tato země přepadena Ruskem, pro které je ukrajinská operace první etapou plnění strategického plánu: ovládnout tu část Evropy, která byla pod Sovětským svazem. Takže do Kyjeva nejede ani český premiér, posílá pouze svého ministra, což je o úroveň níže.

Zato maďarský předseda vlády okamžitě poté, co ho v Budapešti navštívil Vladimir Putin a odpustil mu nedoplatky za plyn, slovně rozdělil Evropskou unii na dvě části: proruskou a protiruskou. Čechy pochválil jako nositele správného přístupu ke Kremlu. To přece může být v očích části naší vlády, v níž lze vedle přesvědčených euroatlantistů a čirých pragmatiků vytušit přímé sympatizanty Moskvy či její spící krtky, perspektivnější azimut než vděčnost Ukrajinců, kteří bůhvíjak nakonec skončí.

Jenže zároveň velí vládním činitelům právě zmíněný pragmatismus nepohněvat si předčasně struktury, do nichž přivedl tuhle zemi Václav Havel – EU a NATO. Vždyť stále ještě fungují, byť s narůstajícím skřípěním. Někdo za vládu by se proto měl kyjevských slavností zúčastnit. A nejvhodnější se jeví Zaorálek.

Na jednu stranu je ministrem zahraničí, který se nebál aktivně zastávat prozápadní postoj v ukrajinské krizi od samého začátku. Na druhou stranu to dělal tak upřímně, že ho musela rodná strana krotit, protože její členové, voliči a příznivci začali – dle vedení ČSSD – psát znepokojené dopisy, co to, propána, máme za ministra a stranického místopředsedu, který si dovoluje jít proti Rusku. Mírně zkrotl a od té doby lavíruje.

Ale coby vývozní verze je k nezaplacení. Šoupneme tam Zaorálka.