Článek
Každé dítě má ale nárok (i povinnost) na vzdělávání zajištěné státem. Pojďme se podívat, kolik toto „bezplatné“ vzdělávání stojí.
Kapitola školství zabírá ve státním rozpočtu 137 miliard korun. To je hodně. Vzdělávání žáků má tedy z hlediska daňových poplatníků velkou prioritu. Jedná se o třetí největší kapitolu státního rozpočtu. Zhruba čtyřikrát více (525 mld.) zaplatíme jen na důchody a sociální dávky. A druhou větší kapitolou než školství je už jen konglomerát – platby do EU; transfery krajům a obcím; stavební a penzijní připojištění (144 mld.).
Časem asi školství dožene čtvrtá největší položka – kapitola státní dluh, nyní již 66 miliard ročně, protože (abych potěšil zanícené diskutující pod článkem :-)) poslední přebytkový rozpočet měla v roce 1996 vláda Václava Klause seniora.
Další resorty (policie, vojsko, zemědělské dotace...) už jsou skoro třikrát „chudší“ než školství. Na konci žebříčku najdeme kulturu – „jen“ 10 miliard. I tady by se asi dalo zeptat, co tak „kulturního“ vzniká za deset miliard, ale zpět do škol.
137 miliard je 13 700 Kč ročně placených na daních každým obyvatelem republiky včetně kojenců, důchodců atd. Tedy v čtyřčlenné rodině, kde třeba jen jedno dítě chodí do školy – jsme na 54 tisících ročně.
Abychom to přesněji porovnali a očistili o inflaci a podobně, vezměme, že průměrný věk je zhruba 75 let. Tedy za život zaplatíme na daních pro „své“ vzdělání 1 027 500 korun (75krát 13 700). Někdo zaplatí i více. Třeba ten, kdo kouří, pije pivo či legální destiláty a jezdí autem více než průměr (spotřební daně), kdo nakupuje a nespoří (DPH), kdo hodně vydělává (daň z příjmu), či dokonce provozuje nějakou firmu. Ale v průměru přes milión.
Do školy chodíme od 6 do 18 (teď už spíše do devatenácti – délka „studování“ není vůbec irelevantní!!) – řekněme tedy 13 let. A máme tedy přes 79 000 na rok studia. O efektivitě státní správy svědčí, že základní a střední školy reálně dostávají na jednoho žáka tak s bídou 40 000 ročně.
Ale chci spíš položit otázku, kdybyste dostali na ruku těch 79 000 (při dvou dětech 158 000) korun čistého na rok pro vzdělání svého dítěte? Připadá vám to hodně, nebo málo? Dokázali byste zařídit (zaplatit) dětem lepší vzdělání? Třeba již pro sedmičlennou skupinu dětí – můžeme zaplatit učiteli přes 40 000 měsíčně, a ještě zbyde na pěkné pomůcky a učebnice.
Nebo třeba škola, kterou jsem vedl a která okupovala medailové pozice od státní maturity po jiná srovnání kvality výuky, měla školné zhruba 40 tisíc ročně. Ale nikdo by tam tedy nemusel platit ani korunu. Nebo trochu ušetříme a pošleme studenta v sedmnácti na roční výměnný pobyt – naučit se opravdu výborně anglicky. Pořád nám zbyde 800 tisíc na zbývající vzdělávání.
Anebo z jiného úhlu pohledu: U hodně mladých lidí bohužel vyletěl ten milión korun zcela do luftu. Neumí skoro nic, z angličtiny pár jednoslovných výrazů, v matematice mají problémy spočítat procenta, přečtou titulky v Blesku, ale nedá se mluvit o „čtení delších textů s porozuměním“. Jsou zcela nezaměstnatelní.
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
Možná kdyby ten milión měli (jejich rodiče) sami v ruce ve formě nějakého voucheru – třeba by potomkovi pořídili alespoň svářečské zkoušky či řidičák na náklaďák.
Tyhle obrovské daně skutečně všichni platíme pro vzdávání konkrétních dětí, nikoli pro podporu neměnnosti školských zařízení, hokuspokusy ministrů školství nebo přepisování Rámcových vzdělávacích programů.