Hlavní obsah
Deník Samuela Pepyse s pamětní mincí vydanou v roce 2019 u příležitosti 350. výročí posledního přípsěvku v deníku. Foto: Profimedia.cz

V deníku popsal Velký londýnský mor, některé věci se nemění

Na počátku dubna spisovatelka Jen Millerová vyzvala ostatní, aby si v době pandemie vedli deník. „Kdo ví, třeba jednoho dne poskytne právě ten váš cenný vhled do období, ve kterém žijeme,“ napsala spisovatelka. Podobný vhled nám přináší deník Samuela Pepyse, pravděpodobně nejslavnější britský deník, který mimo jiné popisuje velký londýnský mor v 17. století. A některé podobnosti se současnou pandemií jsou velmi zajímavé.

Deník Samuela Pepyse s pamětní mincí vydanou v roce 2019 u příležitosti 350. výročí posledního přípsěvku v deníku. Foto: Profimedia.cz
V deníku popsal Velký londýnský mor, některé věci se nemění

Samuel Pepys (1633-1703) byl anglický úředník a politik – stál v čele britského námořnictva a byl rovněž poslancem britského parlamentu. Tím nejcennějším, co po sobě zanechal, je však jeho deník, který si vedl v letech 1660 až 1669. Poprvé byl deník vydán v 19. století a stal se jedním z nejcennějších pramenů z období Restaurace Stuartovců.

Pepys byl očitým svědkem druhé anglo-nizozemské války v roce 1667 i velkého požáru Londýna o rok dříve. V dnešní době je zajímavé zachycení morové epidemie, která kosila londýnské obyvatele v letech 1665 až 1666.

Jedna z posledních velkých epidemií pravého moru v Evropě si v tehdy půlmilionovém městě vyžádala odhadem 100 tisíc obětí. Během vrcholu epidemie ve městě umíralo 7000 lidí týdně a nákazu definitivně zastavil až již zmiňovaný požár, který zničil velkou část londýnského City.

Portrét Samuela Pepyse od Johna Haylse (cca 1666)

Foto: Profimedia.cz

Doba se od té doby změnila takřka ve všem, přesto se dá vyčíst z Pepysových řádků, že, zejména pokud jde o strach z neznámého, lidé se příliš nemění. O zápiscích, které si o moru Pepys poznamenal, nyní napsal server The Conversation.

Strach dostal, když viděl následky na vlastní oči

První známky moru se v Londýně objevily v chudinské čtvrti za městskými hradbami na sklonku roku 1664. Nikdo tehdy netušil a ani nemohl tušit, že jde o počáteční projev epidemie. Poprvé se o morové ráně zmínil Pepys 30. dubna následujícího roku. To už se mor rozšířil do města.

„Ve městě je obrovský strach z nákazy. Říká se, že už zavřely dva nebo tři domy. Bůh nás všechny ochraňuj,“ napsal Samuel Pepys. Zavření domů znamenalo uzavření domu do karantény. Jeho obyvatelé nemohli vycházet a často byli ponecháni napospas osudu.

Do června se snažil Pepys žít jako normálně, sám si nepovšiml ničeho, co by s morem souviselo. Na začátku června byl však očitým svědkem uzavírání jednoho z domů, kde se nákaza objevila. Ve svém deníku popsal, jak byl dům „označen červeným křížem a na dveře napsáno ‚Bože, smiluj se nad námi‘“.

K dostání byla spousta léků, který však pomáhal?

Od té doby se Pepyse zmocnil vcelku logický strach. S tím, jak se nákaza šířila, objevují se zmínky o moru v jeho zápiscích čím dál tím častěji. Tehdejší názor vědy byl takový, že za mor může „špatný vzduch“, neboli miasma. Jelikož Pepys dal na názor vědy, začal kouřit dýmku a žvýkat tabák, aby zápach, který mohl být dle doktorů příznakem nemoci, odstranil.

„Byl jsem přinucen zakoupit roličky tabáku, který jsem čuchal a žvýkal, což rozptýlilo mé obavy,“ uvedl Pepys. A stejně jako kdysi, i dnes často utíkáme k prostředkům, které nejsou účinné, ovšem přinesou nám tolik potřebný klid.

Lékařská kniha o léčení moru přeložená do angličtiny Isbrandem Diemerbroickem v roce 1666.

Foto: Profimedia.cz

V půlce července obdržel od jedné zámožné lady láhev „morové vody“, která obsahovala výtah z bylinek, jež měly proti moru ochránit. Sám si však nebyl jistý účinkem, v kavárně se účastnil debaty o efektivitě těchto přípravků. „Mor roste v tomto městě a stejně tak přípravky proti němu. Někteří říkají jednu věc, jiní zas druhou,“ stěžoval si na různé přístupy a rady lékařů.

Paranoia na vzestupu

Pepys rovněž dbal na svůj psychický stav. V souladu s tehdejším názorem vědy, která tvrdila, že nemoci mají základ v poměru čtyř základních tekutin, se snažil, aby příliš nepodléhal depresím a melancholii. Postupně však přicházely zprávy o úmrtí jeho společníků a přátel. „Ty mě přivedly do velkých obav z melancholie... Ale snažím se zahánět chmury, jak se dá,“ uvedl Pepys.

Další společným prvkem tehdejších Londýňanů a dnešními lidmi byla obava z toho, na jakou vzdálenost se nemoc přenáší. Jak blízko je moc blízko? Jak se vyhnout infekci a zároveň udržet své milované v bezpečí? Co když někdo začne doma trpět kašlem? Paranoia v tehdejší Británii rostla rychleji než počet nakažených.

Na konci července jednoho z Pepysových sloužících jménem Will začala bolet hlava. V obavách, že by mohl být jeho dům poslán do karantény a na dveře namalován červený kříž, Pepys zalarmoval ostatní sloužící, aby Willa dostali z domu co nejrychleji. Následující den se ukázalo, že Willa opravdu jen pobolívala hlava a mohl se vrátit.

Sám Pepys přitom poznal i strach z té druhé strany. Když kvůli svým povinnostem musel mimo Londýn, obyvatelé ostatních měst na něj hleděli s odporem. „Báli se tolik, že bychom k nim mohli přijít blíž, až mě to znepokojilo,“ poznamenal si do deníku.

Svého nejbližšího nemohli ani pohřbít

V srpnu léta páně 1665 Pepys popsal svou pěší cestu do Greenwiche. „Na cestě viděl jsem rakev s nebožtíkem zemřelým na mor ležící v poli. Byla vynesena z domu minulou noc a farnost neposlala nikoho, kdo by tělo pohřbil. Pouze stanovila hlídku, která měla hlídat dnem i nocí, aby těmito místy nikdo tam a zpět nechodil.“ popsal Pepys.

„Což je věc nejvýše krutá,“ dodal Pepys, kterého rozhořčilo, že se k tělu nemůže přiblížit ani rodina zemřelého, aby svého nejbližšího řádně pohřbila. „Tahle nemoc nás dělá krutějšími jednoho k druhému, než kdybychom byli psy,“ poznamenal dále amatérský kronikář své doby.

Rytina z roku 1665 zachycuje obyvatele prchající z Londýna, modlící se ženy a mrtvolu vyvážené z města.

Foto: Profimedia.cz

V polovině srpna sepsal Pepys pro jistotu svou závěť. „Tak budu, doufám, v lepším stavu ducha, kdyby se Pán rozhodl mě v těchto nemocných časech povolat k sobě,“ napsal Pepys. Později popisoval liduprázdné ulice, a ty lidi, které potkal, popisoval jako „lidi, kteří chodí, jako by už tento svět opustili“.

Některé věci si odepřít nedokázal ani v době moru

Stejně jako lidé dnes, i Pepys tehdy přistupoval k rizikům různě. Na počátku září přestal nosit paruku kterou si koupil nedaleko jednoho z ohnisek nákazy. Ve svém deníku přemýšlel, zda i ostatní přestali nosit paruky, protože mohly být vyrobeny z vlasů obětí moru.

V říjnu však neváhal navštívit milenku, což se pojilo s riziky více než velkými. „Nedaleko i v sousedství po každé straně jejího domu je mor. To jsem však nebral v potaz než to, že udělal jsem to, co jsem mohl udělat jen s ní,“ popsal své potřeby Pepys.

Zejména zpočátku nákazy lidé příliš nedbali bezpečnostních opatření, britské národní archivy ukazují, že král Karel II. se rozhodl potrestat ty, kteří mazali kříže ze svých domů a strhávali papíry s informacemi o tom, že byl jejich dům zavřen, aby „volně mohli chodit po ulicích spolu s ostatními“. Porušování karantény tedy opravdu není nic nového pod sluncem.

Hledání viníka

Stejně jako dnes, i tehdy lidé hledali viníka zodpovědného za jejich utrpení. Dnes se oči dívají hlavně k Číně (v případně konspiračních teoretiků i k USA), tehdy lidé vinili Holanďany, s nimiž se už podruhé ocitli ve válce. Z Nizozemska se mor do Británie mor opravdu dostat mohl. Zemi s bohatými velkými přístavy sužoval permanentně od roku 1599, v letech 1663 až 1664 zemřelo v Amsterdamu na mor přes 50 tisíc lidí.

A zatímco Londýňané vinili Holanďany, v ostatních městech vinili Londýňany. Když se následujícího roku právě kvůli nákaze odstěhoval s rodinou do letního sídla v nedalekém Woolwichi (dnes část Londýna) na břehu Temže, musel se Pepys dokonce přinutit ke lži. „Byl jsem nucen říct, že jsem ve Woolwichi žil celou tu dobu,“ uvedl. „Místní,“ vysvětloval v deníku Pepys, „se bojí čehokoliv, co přijde z Londýna, nebo kohokoliv, kdo tam nedávno byl.“

Rytina zachycující požár Londýna v roce 1666

Foto: Profimedia.cz

Pepys morovou ránu přežil. Ohnivou krutou tečku za epidemií napsal požár, který vypukl v září roku 1666. Zanechal však na 70 tisíc Londýňanů bez přístřeší a bez majetku. Vypukly nepokoje, probíhala válka s Nizozemskem, časy byly daleko od idylických. Pepys se do Londýna vrátil v roce 1667, ještě dva roky poté si vedl deník, který je důležitým svědectvím těchto pohnutých časů Londýna.

Dva roky jeho zápisků během morové epidemie nám ukazuje, že pokud jde o neznámou nemoc, v některých věcech se od našich předků v podstatě nelišíme.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků