A právem. Umí vyprodat pražskou Lucernu, strhnout svým zpěvem festivalové publikum, ale taky odmítnout nabídku, která jí nesedí. Stala se z ní profesionálka, která se naučila říkat NE. Tenhle risk jí vyšel, lidé ji respektují.

Přídomek první česká SuperStar se už pomalu vytrácí a u jména Anety Langerové zůstává už jen ten podstatný - zpěvačka. "Musela jsem dospět, hudebně i jinak," říká Aneta a dodává, že letošní honička sice za to stála, ale že teď touží hlavně po klidu.

Štědrý den je za dveřmi. Jak se letos těšíte na Vánoce?

Hrozně moc. Mám narozeniny v listopadu a od té doby až do Vánoc prožívám každoročně takové soukromé slavnostní období.

Jak vypadá soukromé slavnostní období Anety Langerové?

To se člověk tak trošku poflakuje, trochu bilancuje, trochu má klid sám na sebe... Hrozně to potřebuju, protože letošní rok byl hrozně nabitý událostmi.

To věřím. Vždyť jste se postupně z neznámé dívky z Říčan stala hvězdou první velikosti!

Je pravda, že tenhle rok byl hodně hektický a zlomový. A i když byl pro mě náročný, byl pozitivní. Naučila jsem se v hudbě spoustu věcí.

Máte teď v mobilu víc pracovních, nebo soukromých kontaktů?

Určitě soukromých. Protože ty pracovní si vzal na starosti brácha.

To jste vyřešila chytře.

Jinak to nešlo. Nebyla bych schopná zvládat organizační věci, časově bych to ani nestíhala. Takže se toho ujal brácha a ten má v mobilu určitě víc pracovních kontaktů než těch přátelských. Já si hlídám svůj soukromý mobil, kam má přístup jen bratr, rodina a kamarádi.

Daří se vám jít cestou, kterou jste si vytyčila?

Ano, jen ještě potřebuju výsledky.

Prosím? Vždyť letošní rok byl pro vás tak úspěšný!

To ano, ale mám před sebou další desku a nové úkoly. Vlastně jsem zatím spíš doháněla, co se zpočátku z nejistoty a určité neznalosti ne úplně povedlo.

Kdy se to zlomilo? Kdy jste si začala být jistá?

Už tím, že jsem vyhrála SuperStar. Pocítila jsem zájem okolí. Ne, že bych měla nos nahoru, ale uklidnilo mě to a dalo mi to sílu bojovat. Druhým momentem bylo, když jsem sestavila kapelu. Pak už jsem byla připravená vydat něco opravdu ze sebe, tak, jak to cítím.

V listopadu jste vystoupila na koncertě pro nadaci Světluška. Pro nevidomé jste pomohla vybrat čtyři milióny korun. Překvapilo vás ta suma?

Vůbec jsem to nečekala. Počítala jsem nejvýš s miliónem. Říkala jsem si, že před Vánocemi pořádá sbírku skoro každý a lidi přece taky nemají nekonečné pemi Nepočítala jsem s tím, že odejdeme s takovouhle náloží!

Budete pomáhat dál?

Rozhodně. Myslím, že když má někdo takzvané populární jméno, měl by ho propůjčit dobré věci. Jde jen o to, dobře si vybrat které. Člověk by rád pomohl všem, ale to nejde.

Jaké budou vaše letošní Vánoce?

Každý rok jezdím do Říčan za tátou a bude to tak i letos. Cítím se tam dobře. Vždyť jsem tam prožila celé dětství! Navíc táta je vždycky úplně skvělý a nad každým dárkem jásá jak malé dítě. A protože můj bratr ještě nemá rodinu, bude tam s námi na Štědrý den i on.

Máte už nakoupené dárky?

 Asi tak tři, další tři mám vymyšlené a zbytek nevím.

Co budete mít na štědrovečerním stole?

Klasiku. Bramborový salát, ale protože moc nejím maso, naklepu si kuřecí řízek tak, aby skoro nebyl vidět. Vyrobím si takový kuřecí škraloup ve strouhance. To je můj osobní rituál.

Jaký dárek k Vánocům byste si přála?

Hmm, nejsem zrovna skromná! Myslím totiž na jednu věc, po které toužím, ale tu bych si klidně pořídila sama. Ale myslím si, že mi ji rodina dá.

Jaká věc to je?

Počítačové zařízení, na kterém bych si mohla skládat hudbu. Po tom opravdu toužím ve hmotném světě nejvíc. V tom nehmotném si přeju klidný Štědrý den s mojí rodinou v Říčanech.

Setkala jste se Jarkem Nohavicou, s Hanou Hegerovou jste dokonce i vystupovala. Jaká to byla setkání?

Silná. Když jsem je potkala poprvé, bylo to neuvěřitelné. Jsou to lidi, kteří jsou citliví a neřeší, jestli jsem ze SuperStar nebo odkud. Berou mě takovou, jaká jsem. Vidí na mě i dobré a ne jen to špatné.

Kdo na vás vidí jen špatné?

Lidé, kteří mi dávají najevo, odkud jsem se vzala a co najednou chci ukrást. Ale chápu, že když někdo někomu leze do zelí, tak mu to není příjemné. Ale zrovna pan Nohavica s paní Hegerovou mi dali sílu už jen tím, že se na mě usmáli, prohodili pár slov a řekli, ať se držím toho, co chci dělat. A nenech si do toho nikdy v životě zasáhnout, tvrdili.

Ale nějaké kompromisy jste udělat musela. Odhadujete už, kde jsou hranice, které nechcete v šoubyznysu překročit?

Někdy jsem to s tím "nenech si do toho mluvit" možná přehnala. Někdy jsem si zas do toho nechala mluvit až moc. Hlasy okolo jsem poslouchala hlavně na zaji, čátku, kdy jsem nevěděla, čeho jsem vlastně schopná. A teď při natáčení DVD jsem se zas zasekla a nikoho jsem neposlechla.

Jak to dopadlo?

Nakonec se mi to celkem nevyplatilo a trochu jsme DVD museli předělat, aby mělo atmosféru. Sice to bylo na poslední chvíli, ale chybičky jsem nakonec rozpoznala a nechala si říct. A zase vím víc o tom, kde jsou hranice.

Dělá vám problémy rozhodnout se?

V soukromí jsem spíš váhavá, v hudbě zase paličatá. Když mi někdo pořád říká, že to dopadne špatně, já klidně dokola tvrdím, že ne. Pokud to tak cítím, neustoupím. Ale vím, že to nesmím přehánět.

Nepřipadá vám, že jste po svém vítězství musela rychle dospět?

Neměla jsem jinou možnost. Všichni lidi, co kolem sebe mám, jsou starší než já, takže jsem na to zvyklá. Koneckonců, jsem nejmladší ze tří sourozenců, o deset let. Vyrůstala jsem mezi staršími, takže jsem vždycky okoukávala jejich fórky. Já hlavně doufám, že dospěju v muzice a že ji někdo bude poslouchat.

Chodíte se zdokonalovat ve zpěvu?

Ano. Na Ježkovu akademii, ale nepravidelně. Mám hendikepy, které ještě musím překonat.

Třeba ten, že si trochu šlapete na jazyk?

Prostě mám trochu předkus a nemůžu si pomoct! To je, jako kdyby říkali někomu, kdo šilhá, že šilhá. Prostě to tak je. Nebo si taky můžu pořídit rovnátka. Sama ale vím, že to, co se o tom říká, je přehnané.

Máte svého bodyguarda?

Někdy jo a cítím se líp, když někoho takového vedle sebe mám. Nechci být ta zlá, co řekne ne, už se vám nepodepíšu. Nejraději bych se podepsala všem. Ale třeba mám málo času, a tehdy musí někdo přijít a odtáhnout mě, aby se lidé nezlobili. Víte, jedna ruka na podepisování a tisíc lidí dá někdy zabrat.

A jak se vyrovnáváte s tím, co se o vás píše? Jednu dobu se tvrdilo, že jste nemocná...

... a že do roka umřu. Když informace vznikne ze lži, nedá se tomu než smát. Ale zpočátku mě to dost trápilo. Mívala jsem i třínedělní depky.

Z čeho konkrétně?

Třeba když jsem na titulní straně novin viděla vyfocený hrob svojí mámy. Musela jsem v sobě najít sílu a říct si ne, vy mě nedostanete. A mám kolem sebe dost lidí, kteří mi řeknou: vybodni se na to.

A kde jste vlastně doma? Pořád v Říčanech?

V Praze. Mám tu pronajatý minibyt a tam přežívám. Do Říčan se ale vracím, kdykoli mám čas.

Máte před maturitou. Jak se na ni chystáte?

Snažím se školu dodělat, protože jen ta představa, že už ji budu mít hotovou, je pro mě motivací. Že budu moct říct, že mám aspoň maturitu. Pro mě ale škola znamená taky svobodu.

Svobodu cítíte ve škole? Jak to?

Když tam jsem, jsem zase školačka, která nemusí řešit problémy s nahráváním ve studiu. Učitelémi řeknou, co mám udělat... Je to pohodlné.

Máte u nich trochu protekci? Přimhouří oko?

To nepřimhouří, protože už takhle mám individuální plán. Navíc když to potřebuju, stráví se mnou klidně třikrát víc času než s normálním žákem. Nejsem zkoušená, nepíšu malé písemky, jen ty velké. Takže tam už není nad čím to oko přimhouřit.

Jste teď šťastnější, než jste byla před SuperStar?

Šťastnější... Já jsem nebyla nešťastná. Jen jsem neměla cíl a motivaci a tápala jsem sama v sobě. Nikdy na ten pocit, kdy jsem vyhrála, nezapomenu. Jako bych znovu získala právo žít. Už jsem se nemusela skrývat a čekat v rohu, kdo mě najde. I když to krčení v koutě mám pořád trochu v povaze. Toho se už asi nezbavím.