„Ani kuře nenecháváme v ledničce několik týdnů, nicméně tak činíme s našimi mrtvými, to je hrozné!“ pohoršuje se nad tímto zvláštním zvykem esejistka Lotte Möllerová.

Když člověk vypustí duši, je ponechán v márnici až do pohřebního obřadu, tedy v průměru více než 20 dní, uvádí se ve statistice publikované Švédskou pohřebnickou asociací. Funebráci ujišťují, že jde o světový rekord.

Jednadvacetiletá studentka Agnes Hanssonová ztratila svého otce, který zemřel 8. února v Härnösandu 400 kilometrů severně od Stockholmu, kde mladá žena studuje. Pohřeb se konal 4. března, 24 dní od jeho smrti. Taková doba se může zdát dlouhá, ale podle studentky byla příliš krátká.

„Měla jsem tolik práce a nemohla jsem pohřeb připravovat. Jiní si nemohou vzít dovolenou nebo zajistit hlídání dětí. Před křtem také uběhne delší doba, stejně jako od poslání pozvánek na svatbu do obřadu samého,“ konstatuje.

Čekání má několik důvodů

Důvody náboženského charakteru jsou až na posledním místě. Švédsko patří k nejvíce sekularizovaným zemím na světě a je zde jen osm procent praktikujících věřících. Luteránství, k němuž Švédsko přestoupilo v 16. století, předepisuje skromný obřad na rozdíl od římskokatolické církve, která vyžaduje okázalejší pohřby.

Proč Švédové tak dlouho vyčkávají, než pohřbí své mrtvé? Vysvětlení je několik. Podle expertů nejde o to, aby se prodlužoval čas pobytu tělesné schránky mezi živými. „Švédové jsou jen málo sentimentální, jsou bez fantazie a pragmatičtí,“ podotýká Lotte Möllerová.

Podle profesora etnologie na Stockholmské univerzitě Aakeho Dauna lze na toto smiřování se smrtí pohlížet jako na výraz praktické povahy Švédů. „Smrt většinou přichází nečekaně. Švédové soudí, že je třeba oddálit obřad pohřbu co nejdéle, aby se ho mohla zúčastnit rodina a přátelé,“ říká.

Dlouhá doba mezi úmrtím a pohřbem zjevně Švédy příliš nezneklidňuje. „Je to docela normální. Může se to zdát poněkud dlouhé, když o tom uvažujeme, zejména proto, že tělo je v márnici zcela samo, ale v procesu smutku by byl rychlejší postup až příliš rychlý,“ zdůrazňuje čtyřiatřicetiletá Julia Hederiusová.

Souvisí to i se zimou

Švédská tradice vyčkávat tak dlouho s pohřbem pochází ze 70. let minulého století, kdy se Švédsko otevíralo světu. Tehdy mezi úmrtím a pohřben uplynuly dva měsíce. „Bylo třeba dát čas novým vystěhovalcům a průkopníkům masové turistiky v zahraničí, aby se mohli v případě úmrtí blízké osoby vrátit z ciziny,“ vysvětluje historik Anders Jarlet.

Připomíná rovněž tuhou švédskou zimu: v 19. století byly v zimě, kdy byla půda zmrzlá, rakve ukládány nejprve do společného hrobu a později byly exhumovány a v létě uloženy do hrobu.

V Norsku, kde jsou stejně kruté zimy, se pohřby konají dříve, protestuje Lotte Möllerová. V Norsku se podle zákona musí pohřeb konat do deseti dní a v Dánsku do osmi dní od úmrtí.

Podle historika Anderse Jarleta je švédská praxe politováníhodná. „Máme se starat o své mrtvé, je to jeden z rysů, jimiž se odlišujeme od jiných živočišných druhů,“ prohlašuje.

Podobně jako prezident pohřebnické asociace Ulf Lerneus soudí, že to je nepochybně odraz stále více individualistické společnosti, která vyhání staré lidi do domovů důchodců, kde jsou pro své děti již mrtví.