Nejromantičtější je však třídenní túra vedoucí podél inckých ruin, jež návštěvníka pěkně pomalu připravuje na monumentálnost samotného Machu Pichu. Říká se ji Camino Inka - Incká stezka.

Camino Inka

Camino Inka nevznikla dnes kvůli turistům, jak si celá řada lidí myslí, ale již před staletími, a to z čistě praktického důvodu - spojit jednotlivé předsunuté body strážící incké obřadní centrum Machu Picchu. Camino Inka umožňuje poznat andskou přírodou spolu s kusem incké historie. Ta kolem "proplouvá" v podobě roztodivných ruin roztroušených po celé 33km délce stezky. Jako bonbónek pak čeká samotné Machu Picchu. Prvních 80 km z Cuska je nutné překonat autobusem nebo vlakem, vlastní stezka začíná teprve na Km 82 (počítáno od Cuska), kde se noří do hor. Ve vesnici Urubamba děláme poslední zastávku. Dokupujeme vodu a velký pytlík kokových lísků. Koka je v Peru, stejně jako v Bolívii, hodně rozšířená a... legální.

Dá se koupit všude, v každé jídelně je možné dát si kokový čaj. Látky v koce mají omamující účinky, proto ji indiáni používají pro zmírnění dopadů fyzické námahy. Dokonce pomáhá proti výškové nemoci. Bohužel z ní kdysi někdo vydestiloval silný koncentrát, který se stal základem pro jednu z nejrozšířenějších drog - kokain. I proto je dovoz koky do většiny zemí světa zakázán. Teď jsme ale v Peru, vysoko v horách, kde nám každý prostředek proti výškové nemoci a námaze bude dobrý.

Km 82

I když je Machu Picchu jednoznačně nejnavštěvovanější místo v Peru, pořádnou silnici k němu ještě nepostavili. Většina turistů používá vlak a autobus je jen alternativa. Až do městečka Ollantaytambo je silnice dobrá, avšak tankodrom, co následuje dál, musel být postaven nějakým hodně vlivným majitelem sítě autoopraven. Dvě vyjeté koleje v blátě, plné balvanů jsou občas bez krajnic, které už se utrhly a zřítily dolů do řeky. V těch nejužších místech se na cestu stěží vejde jeden autobus. A právě v těchto místech se jako naschvál setkávají autobusy dva, i tři. Samozřejmě protijedoucí. Taky kvůli tomu se naše cesta protahuje na tři hodiny. Několikasetmetrové couvání, které v případě střetu musí podstoupit jedna ze zúčastněných stran, totiž není po místních kráterech žádná zábava.

Konečně vystupujeme na Km 82, ve výšce 2750 m. n. m.. Stojí tu několik vyprázdněných autobusů. Camino Inka není žádná tichá túra. Lidí je tu víc než na Plaza de Armas v Cusku. Jenže nejsme na Plaza de Armas nýbrž v údolí řeky Urubamba, obklopeni nádhernými horami. Nosiči si nandávají svoje obrovské náklady a skoro poklusem vyrážejí. Musí být na místě prvního odpočinku před všemi ostatními, aby stihli připravit jídlo. Většina turistů má jen malý batůžek, ostatní nesou nosiči. My jsme sami sobě nosiči i kuchaři. Po dřevěné lávce překračujeme řeku a prašnou pěšinkou se vydáváme na cestu. V této nadmořské výšce není zrovna moc vegetace. Okolní kopce jsou téměř holé a vyprahlé, podél stezky roste jen pár stromů. Nejvíc vidíme kaktusů, kterým se v místním suchém klimatu daří nejlépe.

Do kopce!

Turistický had se roztrhal a konečně jsem na dohledné části stezky sami. Po dvou hodinách přicházíme na rozcestí, kde odbočíme od Urubamby a začneme stoupat podél jednoho z jejich přítoků — říčky Cusichaca (Radostný most). Na oběd zastavujeme až v opuštěném domě bez střechy naproti ruinám Llactapata (Město na svahu). Hory jsou nádherné. Na nejvyšších z nich se drží věčný sníh. Obklopuje nás hradba rozeklaných skal, nad nimiž se jako ochranná klenba tyčí tmavě modré nebe.

Podél Urubamby se šlo dobře, stoupání od odbočky je již horší. I když ještě nejsme ani ve 3000 metrech, jsme zadýchaní, často odpočíváme a obdivujeme nosiče, kteří kolem nás se vším nákladem doslova utíkají. Máme sice schematickou mapu trasy i s přibližnými časy chůze mezi jednotlivými úseky, ale nevím jestli jdeme průměrným tempem, nebo rychleji. Neustále se zastavujeme, batohy tíží a popruhy tlačí do ramen. Jak pozoruji, mají všichni stejné pocity. Nemálo je těch co, ač jdou třeba "jen s kapesníkem", se plazí s jazykem na vestě, podle výrazu tváře vyloženě trpí a asi proklínají den, kdy dostali nápad se na Camino Inka vydat. Slunce se začíná sklánět k obzoru,  stíny se prodlužují. Chvíle rozbití prvního tábora, chvíle vytouženého odpočinku se blíží.

Pro nás Středoevropany je největším problémem nadmořská výška. Celý život se pohybujeme ve výšce do 500 metrů nad mořem maximálně s igelitovou taškou v ruce a teď najednou musíme tahat batohy ve třech až čtyřech kilometrech. Po šesti kilometrech se dostáváme do vesnice Huayllabamba (Travnatá planina). Tábořiště by nemělo být daleko, stezka se však bohužel stává daleko prudší. Hned nad Huayllabambou je travnatá planina, kde už nosiči staví stany. Tady bude nocovat většina skupin. Ještě je ale světlo, proto se chceme dostat do dalšího tábora, který má být odsud asi hodinu utrpení do svahu. Čím výš se ale dnes dostaneme tím lépe pro zítřek, kdy už nebudeme tak úplně čerství jako dneska ráno a každý náskok se bude hodit. Rozdíl ve stoupání je opravdu znát. Jak na našich dýchavičných plicích, tak na pohledu zpět k Huayllabambě. Vesnice je za chvíli hluboko pod námi a krčí se na úpatí okolních hor jako malinký mravenec. Zespoda hory zdaleka nepůsobily tak majestátně a giganticky jako teď.

Najednou přicházíme k mostu přes říčku, kde stojí řady stanů. Konečně jsme tady, na vytouženém tábořišti Tres Piedras (Tři kameny)! Kolem říčky je hustý les. Je to nádhera. Metr od stanu máme studánku, kde se budeme moci umýt a nabrat si vodu na čaj. Voda do studánky přitéká seshora, kde 100% nikdo nežije. Ostatně na tak drsném svahu to snad ani nejde. Je šero a zima. Teplý čaj nás zachraňuje od zmrznutí. V 3300 m. n. m jsou noci chladné. Máme za sebou prvních 15 kilometrů stezky. Těch nejlehčích. Kdybychom věděli co nás čeká zítra, asi bychom si celou cestu rozmýšleli důkladněji.