Padesátiny nyní oslavil zástupce světoznámého houslařského rodu Špidlenů - Jan Baptista Špidlen. Postavil například známé modré housle pro Pavla Šporcla, ale i nástroje pro Ivana Ženatého či Jaroslava Svěceného. V roce 2003 se dvěma nástroji získal první a druhé místo v mezinárodní houslařské soutěži Triennale v italské Cremoně.

Housle jako umělecké dílo

„Těch, kteří umějí postavit housle a uživí se tím, může být 30 až 40. Opravování převládá. Pouze výrobou se uživí málokdo,” řekl Špidlen.

Jednotliví mistři podle Špidlena vyrobí od dvou do deseti nástrojů ročně, sám teď stíhá sotva troje housle do roka. Špičkové nástroje mají hodnotu v desítkách miliónů korun a jejich cena roste minimálně o desetinu ročně.

„Čím jsou dražší, tím rychleji zdražují. U některých exemplářů, třeba stradivárek, se už nejedná o to, že to jsou housle, ale spíše umělecké dílo. Tam už to můžete porovnávat s obrazy od Leonarda,” podotkl Špidlen.

Houslař Jan Baptista Špidlen

FOTO: Kateřina Šulová, ČTK

Naproti tomu čínské housle je možné pořídit za 100 eur (cca 2555 korun) i s futrálem, doplnil.

Oprava violoncella přejetého autem

Čtyři generace se řemeslu věnuje královéhradecká větev slavného houslařského rodu Pilařů, z jehož ateliéru má housle třeba Jaroslav Svěcený, Josef Suk nebo Václav Hudeček. Někteří z rodiny staví nové nástroje podle tradičních vzorů od Stradivariho a Guarneriho, další se věnují opravám a rekonstrukcím.

„Asi nejkurióznější oprava, kterou jsem dělal, byla oprava violoncella přecouvaného autem," řekl člen rodiny Pavel Hušek. Zakladatel hradecké větve Pilařů Karel Pilař se v řemesle zdokonaloval také u Otakara Špidlena v Praze.

Konkurence v tovární výrobě a ze zahraničí

Začít s houslařstvím není snadné kvůli konkurenci levných nástrojů i kvůli vysokým vstupním nákladům. „Dusí nás nástroje z Číny, Japonska a Rumunska a samozřejmě i domácí tovární výroba,” posteskl si kyjovský houslař Vojtěch Uher.

K oboru si cestu našel sám. Desetitisíce korun stojí nářadí a drahé je také kvalitní rezonanční dřevo, poznamenal. Materiál musí být co nejlehčí a zároveň co nejpevnější, jako je třeba smrk z italských Dolomit, a musí vysychat i desítky let.

Méně známé houslaře bez rodového zázemí jen housle a violy neuživí. Třeba pardubický Jan František Veselý se proto specializoval na výrobu historických smyčcových nástrojů, jako jsou gamba nebo anglická violetta. Prodává je i po Evropě, některé se dostaly i do USA a Austrálie.

Školství v oboru téměř nefunguje

Bez rodové tradice se oboru začal věnovat také ostravský mistr houslař Tomáš Pospíšil. K výrobě nových nástrojů se často nedostane, protože je zavalen prací na opravách. Se svými dvěma zaměstnanci stihne za měsíc opravit tři desítky smyčcových nástrojů, dalšího pracovníka se mu nedaří najít. Školství v oboru podle něj nefunguje jako dřív. „Máme střední školu, a pak nic,” upozornil.

V Česku jediná tradiční houslařská škola zůstala v Chebu. V současnosti se na ní učí čtyři desítky studentů z Česka i ciziny. „Nemáme žádné věkové omezení. Všichni mají ze zákona nárok, takže jak děti po základní škole, tak i starší,” popsal skladbu studentů vedoucí školy Jiří Pátek.

Kolik studentů se nakonec skutečně stane houslaři, podle Pátka záleží hlavně na motivaci. „Je to jako všude jinde. Ze sta žáků to nakonec dělá třeba deset a z toho tři na špičkové úrovni,” uvedl.