Převzal jste štafetu po svém otci, který byl také pianista a skladatel. Rozumělo se to samo sebou, nebo jste chtěl být někdy i něčím jiným?

Sama sebou se rozuměla hudba, která u nás doma byla všudepřítomná. V tomto ohledu to byl v mém nasměrování velký impulz! Ale jak to tak bývá, věnovat se hudbě znamená 10% talentu a 90% dřiny, což není zrovna ideální představa života pro mladého kluka. Tudíž jsem pořád pošilhával po nějakém jiném oboru, ale nedalo se nic dělat – byl jsem chycen…sdílet život s muzikou je i přes tu dřinu báječná věc. A čím jsem starší, tím mě dokonce i to nekonečné cvičení na klavír víc baví.

Měl na vaši tvorbu někdo výrazný vliv?

Samozřejmě! Především mí učitelé, zejména pan Emil Leichner na klavír a František Kovaříček a Jiří Pauer, co se kompozice týče. A vzhledem k tomu, že hudba je hlavně o pocitech, tak především moje milovaná žena, se kterou sdílím tak prima život a která je vždy mou první posluchačkou.

Jakého svého díla nebo dílka si nejvíc ceníte?

Vždy toho posledního. Ta dílka jsou jako děti, s kterými se pipláte, chráníte je, naplňují vám dny, noci…a najednou jsou hotová, dospělá a jdou do světa. Tak už je potřeba je nechat žít svým vlastním životem – koneckonců – stejně už máte plnou hlavu dílek jiných, novějších.

Máte svobodné povolání, pracujete doma, to chce asi silnou vůli. Máte nějaké pracovní rituály – nebo čekáte, až vás „něco“ napadne?

Petr Hapka na otázku, co je nejlepší inspirace, odpovídá: „Chudoba!“. Pro mne je to ještě „Termín odevzdání“. Když víte, že vás za týden čeká osmdesát hudebníků ve studiu, ty hudební nápady nějak přicházejí samy. Prostě musí. Ale jeden rituál občas mám. Vstát ve čtyři ráno, užít si ten čas, kdy všechno spí, vše je takové čisté, ničím nenarušené. Také mozek – mám ten pocit – funguje jinak, uvolněněji.

Nějaký čas jste učil na konzervatoři, jaké to bylo být mezi studenty?

Pěkné, v něčem i inspirativní, bohužel naprosto neslučitelné s provozem aktivního hudebníka. Mám téměř denně koncert, spoustu práce na komponování a ta dvě odpoledne v týdnu, strávené s žáky, mě velice scházela. Ale třeba až budu starý kmet a zasloužilý bard.kdo ví, jestli se k učení ještě rád nevrátím.

Co váš syn? Bude třetí ve štafetě, co myslíte?

Rozhodně bych byl rád, kdyby byl třetí ve štafetě ve smyslu, že bude dělat profesi, v které bude šťastný. To je totiž to nejlepší, co by ho v životě mohlo potkat!

Myslíte si, že se dá říct, že jste „udělal“ kariéru?

Myslím, že v našich oborech se na kariéru nehraje. Každým projektem – filmem – divadelním představením začínáme znovu od začátku a s malou dušičkou, zda objevíme ten správný klíč, zda přijdeme na ten správný nápad. Možná jsem si udělal jisté „jméno“, ale kdo ví – není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem… a asi právě toto je důvod, proč svou práci dělám a mám ji tak rád!