Stovkové Pentium mi na dlouhá léta ukončilo konzolové hrátky (R.I.P. Sega Mega Drive) a z černobílého notebooku svého táty, na kterém jsem dokola hrál Prehistoric 2 a Wacky Wheels, jsem usedl před nablýskanou mašinu, o které jsem do té doby jen hltal články v herních magazínech.

Doporučené hardwarové nároky se tehdy jen stěží překulily přes 486ku a já si tak mohl vychutnat legendárního Duka 3D pěkně naplno. Byl to zážitek. Hned druhý den jsem si hodinu přivstal, abych se mohl ve hře pohnout o kus dál, ale fascinován všemi těmi možnostmi jsem postupoval úděsně pomalu. Tu jste se mohli vymočit, tu jste se usadili do kina, kde hráli film pro dospělé a jindy jste zcela nepokrytě dávali bankovky lehkým děvám. Byl to splněný klučičí sen.

Očekávání nenaplněna

Není tak divu, že po 15 letech jsem novou placku Duke Nukem Forever (DNF) do svého X-Boxu 360 vkládal se stejnou nedočkavostí, se kterou si Charlie Sheen urovnává zlatou kreditní kartou lajnu bílého prášku. Úvod byl tak trochu staromódní, ale měl styl, pod kterým jsem si matně vybavil tehdejšího Duka. Menší problém nastal, když i grafika první scény nebyla zas až tolik odlišná od té, kterou jsem si u Duka tehdy zakódoval.

Grafika hry je jednou velkou, samostatnou a smutnou kapitolou. Neodpovídá roku 2011 ani trochu. Před deseti lety by ji každý relativně pochválil, před pěti lety by vysloveně neurazila a v dnešních dnech je jednoduše k smíchu. Obrazy na zdech ve starém stylu neostré, animace nepřátel tristní a žádná monumentální prostranství, která by vám snad vyrazila dech také nehledejte, DNF má ty nejlepší předpoklady dokázat, že hra může být zábavná i navzdory zprzněné grafice. Vždyť si nekupujeme hry kvůli grafice, ne? A nebo...?!

Hra jen pro pamětníky?

Dobře, grafika je nepovedená. Vzpomeňte si ale na rok 1996. Co bylo hlavní devizou tehdejšího Duka? Byl to drsňácký styl a suchý humor, který si úplně říkal o to, abyste během nakopávání mimozemských zadků žvýkali žvýkačku pěkně na plná ústa. Jen kdyby zrovna nedošla. Teď mě tak napadá, zda bylo myšleno na to, že ne každý hráč dnešní doby byl v roce 1996 už aktivním hráčem. Vždyť i já jsem Doom a další podobné hry hrál až později, poté co jsem pokořil Duka. Notné procento dnešní herní generace tehdy tahalo kačenku a Duka nepamatuje. A sakra.

DNF slibuje notnou dávku drsné zábavy a necudných scén. Upřímně, v tom ho už každá druhá hra dnešní doby poráží. Co je ale opravdu zábavné, je krok po kroku si připomínat stařešinu, který se vám skoro už vyčoudil z hlavy. Obrazy připomínající jednotlivé scény z předchozího dílu vám budou připomínat lokality, které jste za ta léta už dávno vypustili z hlavy. Pokud jste nehráli originál, přijdete asi o to hlavní, co se mi na hře líbí. Jde jasně v odkazu svého předchůdce. Obraz, který mi skoro vykouzlí slzu v oku, by mladší bez zájmu rozstřelili s typickou Dukeovou větou: "Come get some!" v ústech.

Chybí ty "roztomilé" detaily

Umírání mimozemšťanů je také smutný příběh. Když nepřítele zastřelíte, sesune se sekaným pohybem k zemi a tím veškerá "zábava" končí. Sadisté si nepřijdou na své, ani když aliena takříkajíc znehybní a zpřístupní se tlačítko "execute" neboli popravit. Kdo by čekal stylové křupnutí vazu či vypalovaní očí cigaretou, pobrečí si. Duke prostě ufouna jednoduše rozkopne za zčervenání značné části obrazovky, což je už trochu oldie způsob zabíjení.

Byly to detaily, které rozhodly o tom, že je Duke 3D považován za legendu. Ty maličkosti, které jste ve hře mohli dělat. To, co tehdy ještě nikde nešlo. A co přibylo? Mlácení do boxovacího pytle či posilování? Ale no tak, to je posun směrem k sérii GTA, ne něco, co bychom čekali od drsňácké legendy. Že jsou nahé ženy lépe vykresleny, lépe než tehdy? Možná, ale stejně měly větší kouzlo před 15 lety. Co se opakuje, neohromí.

Dvojí metr

Jestliže byl Duke Nukem 3D tehdy legenda, pak DNF svá očekávání prostě a jednoduše nesplnil. Oproti Mortal Kombatu, který se podařilo po letech obnovit s pompou největší, Duke zklamal. Patnáct let čekání je jednoduše moc na to, abychom se mohli spokojit s hrou, která je odfláknutá a dá se dohrát za jednu bezesnou noc. Ano výjimečně se zasmějete, ale to je bohužel málo. Ti, kdo hráli Duka v roce 1996 nebudou zas až tak zklamáni a osvěží si krásné herní chvíle, které tehdy prožívali. Ti, které minulý díl minul, spokojeni nebudou. Škoda.

A navíc. V single-playeru není dukeovská klasika - jetpack. Ten si tvůrci nechali tentokrát nepochopitelně jen pro multiplayer.