Článek
"Internetový klub jsem otevřel asi před měsícem," říká pyšně Abd alMosaver Nasím, majitel moderní kavárny AfghanCom. "Byli jsme první, kdo oficiálně ve městě zahájil provoz." Podnikatel, který strávil dlouhá léta v Dubaji a nyní se po válce vrátil do vlasti, tak spolu s letmým pohledem do ulic města vyvrací tvrzení britského listu The Observer, že internet je zde na každém rohu.
Občas lze sice zahlédnout kancelář např. s nápisem "Computer, emill" naznačující možnost použití e-mailové pošty, obvykle však jde o zbožné přání majitele dotyčného krámku. Nanejvýš existují ještě tři další kavárny s internetem. K počítačovému průkopnictví se ale v Kábulu nehlásí jen pan Nasím. "První jsme zcela určitě byli my," tvrdí Azíz z hotelu Intercontinental.
Zdejší internetová kavárna byla skutečně otevřená už před rokem, pár dní před červnovým zasedáním Lója džirgy, celoafghánského sněmu, na který se sjely stovky reportérů z celého světa. "Nejprve jsme byli v obležení novinářů, pak ale nastoupili místní lidé. Stejně jako dnes jsme měli deset počítačů a na chodbě byla neustále taková fronta, že jsme museli sepisovat pořadník," vzpomíná Azíz na hlad Kábulanů po spojení se světem.
Obrat dělají jen hoteloví hosté
V hotelu provokativně čnícím nad zchudlým a šedivým městem stojí jedna noc 70 dolarů, tedy dvojnásobek měsíčního platu lékaře v kábulské nemocnici. Tomu odpovídá i poměrně vysoká cena spojení s globální počítačovou sítí - pět dolarů. "Tolik jsme si účtovali už od počátku a místní lide přesto chodili," podotýká Azíz. Dnes už ale musí spoléhat jen na hotelové hosty.
Cizinci pracující v humanitárních organizacích či mezinárodních ozbrojených silách ISAF mají své počítače a satelitní telefony a Kábulany odlákala místní levnější konkurence. Zatímco v sousedním Pákistánu a především v Íránu sílí choutky vládní moci a islamistů omezit apetit internetových surfařů (především o pornografii a příliš opoziční názory), Kábulané zatím mají ve výběru témat zcela volnou ruku. "Úřady vůbec nevědí, co internet poskytuje," usmívá se Nasím. "Zrovna včera tu vůbec poprvé byla policie zjišťovat, jak to vlastně funguje."
Obavy o bezpečnost
Mladý podnikatel se ale netají obavou z jiné síly - pouliční kriminality. "Samozřejmě jsem zvažoval bezpečnost, toto je z tohoto pohledu velmi dobrá lokalita," ukazuje na protější chodník, kde vládní ozbrojenci střeží pevnost iránské ambasády. Jak dodává, do chaotického centra města by své špičkové počítače s plochými monitory komunikující se světem přes družici - v zemi bez asfaltových silnic učiněnou sci-ifi - nikdy neumístil.
A jak se dívá na politickou nestabilitu? "Před lety naše rodina v Mazáre Šarífu přišla o pět miliónu dolarů," vzpomíná Nasím vyrovnaně na jeden z mnoha mocenských zvratů v afghánské historii. "Teď máme v Kábulu vedle internetu i jiný byznys, takže opět máme co ztratit," připouští, "jenže riziko přeci k podnikání patří!" Pan Nasím to možná ani neví, ale je vlastně ideálním člověkem pro prozatímní vládu Hámida Kárzaího. Vyslyšel její výzvu k návratu bohatých krajanů, a navíc věří, že se slabá prozápadní administrativa, o níž už vznikají posměšné písničky, udrží u moci a nechá mu jeho investice zúročit.