Jinými slovy, je to totéž, jako kdyby dělo po výstřelu muselo k cíli dopravit nejen projektil, ale také hlaveň a lafetu. Z toho je zřejmé, proč už v 19. století dali dělostřelci přednost dělům před raketami: kromě vyšší přesnosti bylo i účinnější, hospodárnější a opakovatelně použitelné.

Od Verna k nacistům

Už v té době také projektily běžně dosahovaly rychlosti blízké rychlosti zvuku. Proto také nejspíš slavný francouzský romanopisec Jules Verne neposlal hrdiny svého románu na Měsíc v raketě, ale v dělovém projektilu. Dobře věděl, že pro dosažení tohoto cíle musí projektil při výstřelu dosáhnout rychlosti 11,2 kilometru za vteřinu. Nepochyboval, že při dostatečném zvětšení děla a výbušné nálože to půjde. Podcenil jen skutečnost, že jím navržený projektil - tím méně pak jeho trojčlenná posádka by výstřel nevydržely.

Ve Vernových románech se pak kosmický projektil objevil ještě jednou. Kniha Ocelové město popisuje gigantické dělo sestrojené šíleným německým zbrojařem, který jím chtěl zničit svou konkurenci. Špatně ale odhadl nálož a projektil dosáhl první kosmické rychlosti (7,8 km/s), takže zůstal trvale kroužit na oběžné dráze kolem Země. Právě touto myšlenkou se slavný autor nejvíce přiblížil tomu, oč usilují někteří dnešní konstruktéři.

Správně odhadl i to, že průkopníky stavby gigantických děl byli dlouhá léta Němci. Ti postavili nejen populární Tlustou Bertu, ale i celou řadu méně známých, zato však ještě pozoruhodnějších kanónů. Dělo K12 z druhé světové války například dostřelilo přibližně stokilogramové projektily na více než 100 kilometrů, přičemž rychlost u ústí hlavně dosáhla 1,5 kilometru za vteřinu.

V té době Němci také realizovali několik projektů, od nichž vede přímá cesta ke kosmickým dělům současnosti. Zkoušeli například dělostřelecké granáty s raketovým nebo náporovým motorem, který projektil dál zrychlil. Nejpozoruhodnější projekt se jmenoval V-3 nebo také "Vysokotlaká pumpa" - šlo o kanón, který má vedle hlavně ještě vedlejší nábojové komory. Projektil se v hlavni odpálil hlavní náloží, jako v běžném dělu, když však letěl hlavní podél postranních komor, nálože v nich se rovněž postupně odpalovaly a dál jej urychlovaly.

Výsledkem německého snažení byla roura dlouhá 150 metrů s mnoha postranními komorami. Dokázala dát náboji o hmotnosti 135 kilogramů rychlost okolo 1,6 kilometru za sekundu. Na projektu se mimo jiné podílely i české firmy Škoda a Vítkovické železárny. Praktickému použití patrně zabránilo jen vylodění Spojenců v Normandii.

Za 100 dolarů ke hvězdám

Roku 1990 našli v jednom nizozemském pokoji mrtvolu postaršího muže, který zjevně neopustil tento svět přirozeným způsobem. Byl jím Gerard Bull, konstruktér kanadského původu, který v 60. a 70. letech 20. století vyvíjel pro Američany superdělo schopné dosáhnout první kosmické rychlosti. Kulky v jeho těle byly výmluvným důkazem toho, že myšlenka neztratila na strategické zajímavosti ani o několik desetiletí později...

Už v 50. letech balistikové zjistili, že dalšímu zrychlování projektilu brání vysoká molekulová hmotnost zplodin hoření nálože. Vymysleli proto dělo plněné vodíkem, kterému dodávala potřebnou energii klasická výbušnina. Později systém ještě vylepšili tím, že výbušnou náplň od vodíku oddělili membránou nebo pístem. Této konstrukci se říká "dvojstupňové dělo". Roku 1966 se tak podařilo vystřelit malý náboj do výšky 180 kilometrů. Připomeňme, že za hranici vesmíru se oficiálně považuje výška okolo 100 kilometrů.

Vedle Bulla se podobnou myšlenkou zabýval i John Hunter, který dělo uspořádal do tvaru písmene L. S malými projektily se mu podařilo dosáhnout rychlostí okolo 11 km/s, tedy téměř druhé kosmické rychlosti.

Koncem 60. let byla většina těchto programů zastavena. Bull pak pracoval pro Iráčany, což se mu zřejmě stalo osudným. Oživení zájmu o kosmické dělo přinesl až program "hvězdných válek" v 80. letech. Předpokládalo se, že by jím bylo možné ničit balistické rakety protivníka.

V současnosti je nejdál patrně projekt Sharp, v jehož rámci již bylo vyzkoušeno i menší dvojstupňové dělo. Konečným cílem je zařízení vystřelující náboje s pomocným reaktivním motorem Scramjet. Ten na rozdíl od raketového motoru spaluje vzdušný kyslík, takže potřebuje menší množství paliva.

U prakticky využitelného kosmického děla se předpokládá celá řada vylepšení, která mají jednak zvýšit rychlost u ústí hlavně, jednak snížit drtivé zrychlení při výstřelu. Proto bude z hlavně před projektilem vyčerpán vzduch a ústí uzavřeno membránou, zatímco teplotu rozpínajících se plynů ještě zvýší elektrický proud. Hlaveň bude dlouhá až 12 kilometrů, takže počáteční přetížení se poněkud sníží.

Kosmické dělo zřejmě není záležitostí blízké budoucnosti, přesto jde o perspektivní záležitost. Odborníci odhadují, že náklady na dopravu jednoho kilogramu nákladu do vesmíru se díky němu sníží z dnešních desítek tisíc dolarů na pár set dolarů. Samozřejmě tak nepůjde vystřelovat ani lidi, ani složité aparatury, avšak materiál či zásoby na orbitální stanice nebo jednoduché satelity nepochybně ano. Ve vzdálenější budoucnosti by tak mohly být také vystřelovány například suroviny vytěžené a částečně zpracované na Měsíci.