Udavač, nebo hrdina? Zapomenutý příběh z Lidic

„Na životních peripetiích Vojtěcha Babůrka lze vidět, jak jsou osudy obyčejného člověka ovlivňovány dějinami. Jako četník pomáhal v době okupace v rámci svých možností místním lidem. U lidické tragédie se ocitl pouze shodou okolností,“ konstatuje archivář Martin Sovák ze Státního oblastního archivu v Praze, který osudu vrchního strážmistra věnoval studii Vojtěch Babůrek, dědic lidické tragédie.

„Lidská podlost, hloupost a snaha vyřídit si předválečné účty však vedly k jeho suspendování. A kvůli zlomyslnosti vyslýchaných kladenských gestapáků se nakonec stal vězněm,” doplnil Sovák.

Jak prozrazuje životopis, jenž archivář sestavil, šlo o člověka hodného úcty. Narodil se 8. dubna 1892 v jihočeské Nové Vsi. Po čtyřech letech měšťanky nastoupil do učení na hodináře a zlatníka, které nedokončil. Jako dvaadvacetiletý narukoval v srpnu 1914 k jízdnímu dělostřelectvu v Českých Budějovicích.

Bojoval na frontách v Itálii, Rusku, Karpatech, na Ukrajině a v Srbsku. Dokázal jednat s rozmyslem i pod palbou. V bitvě zachránil dva muniční vozy. Zajal šest mužů nepřátelské patroly. Zachránil několik dětí z hořícího stohu. Z války se vrátil se třemi vyléčenými zraněními a pěti medailemi za statečnost.

„Poddůstojník dělostřelectva však nebyla zrovna vhodná kvalifikace pro civil,“ shrnuje kronikář Jaroslav Pergl v Buštěhradském zpravodaji z roku 2016. „Nově vznikající stát mu nabídl, aby zůstal v armádě, nebo pracoval ve vznikajícím četnictvu. Válčení měl dost, tak zvolil druhou možnost.“

V roce 1920 nastoupil Vojtěch Babůrek jako četník v Aši a brzy byl jmenován strážmistrem. O dva roky později se oženil s Annou Justlovou z Kročehlav a požádal o převelení do středních Čech. Od roku 1924 sloužil v Kladně. Úspěšně stoupal po policejním žebříčku. Pracovitý, přičinlivý, spolehlivý v každém ohledu - hodnotili ho nadřízení.

Navíc mluvil plynně německy, skvěle jezdil na koni, uměl psát na stroji, ovládal účetnictví. A tak se v červnu 1931 stal velitelem četnické stanice v Buštěhradu, kam se s manželkou odstěhovali do služebního bytu. O dva roky později získal hodnost vrchního štábního strážmistra.

Hospodářská krize v té době vrcholila. Pak byla podepsána mnichovská dohoda a obsazeno pohraničí. Dne 16. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Zlatá éra první republiky skončila. Ve vzduchu byla cítit válka. Protektorátní četník tehdy neměl jednoduchý život. Ocitl se mezi dvěma ohni.

„Téměř denně byl vystaven psychickému napětí. Musel se rychle rozhodovat, jak se má v konkrétní situaci zachovat. Zda má člověku překračujícímu okupační zákony pomoci a nezapřít tak své češství, nebo ho zatknout či dokonce předat gestapu, neboť se jedná o provokaci německé tajné policie, jíž ověřuje loajalitu českých četníků,“ konstatuje kronikář Pergl.

Lidé se nové situaci přizpůsobili různě. Většina se snažila stát neviditelnou. Někteří vstoupili do řad odbojářů. A pak byli takoví, kteří bezostyšně přešli k nepříteli. Udavači. Zrádci.

Zkrachovalý seminarista František Černoch nastoupil na malé vesnické škole jako pomocný učitel. Později se přestěhoval do Buštěhradu, neboť ve větším městě doufal v rychlejší postup. Po několika letech už byl odborným učitelem na měšťanské škole, to mu však nestačilo.

Cítil se odstrkován v postupu po služebním žebříčku, a tak udal svého kolegu Albína Schaffera, že jako předseda revolučního výboru organizuje v Buštěhradě revoluční gardu, rozšiřuje zprávy zahraničního rozhlasu - a týrá děti. Podpis na stroji psaného dopisu zněl: „Vlajka ze Sudet“.

Dne 30. března 1942 odvezlo gestapo Albína Schaffera k výslechu do Kladna. „Zatčením jmenovaného byla uvedena v nebezpečí celá škola a učitelský sbor,“ konstatuje školní kronika z té doby. Gestapo však nic závadného nenašlo, a tak kantora propustilo.

Zamířil rovnou na četnickou stanici, kde požádal o vypátrání práskače. Nebylo to těžké. Srovnání školních psacích strojů ukázalo, že udavačský dopis vznikl na stroji Františka Černocha. Ten se při policejním výslechu přiznal a po strážmistrově domluvě se postiženému omluvil.

Ze školy dostal vyhazov, respektive mu bylo důrazně doporučeno, aby podal žádost o dovolenou. Zároveň se Babůrek, místní lékař Quido Jeřábek a vládní komisař Josef Oplt shodli, že pana učitele nechají zavřít do blázince, aby nemohl dál škodit.

„Byla obava, že by svými výpověďmi mohl ohroziti více občanů v Buštěhradě. (Umístěním do ústavu pro choromyslné) by jeho další výpovědi a věrohodnost byly silně oslabeny,“ vysvětlil po válce Josef Oplt.

František Černoch však udělal zmíněným pánům čáru přes rozpočet: z obce se vypařil. „Utopím se, nehledejte mě!“ vzkázal manželce. „Ale neučinil toho a potuloval se v přestrojení za kněze po Čechách,“ prozrazuje buštěhradská školní kronika.

Doba však toulání nepřála. V květnu 1942 provedli parašutisté úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V zemi nastal teror. Falešného kněze bez dokladů chytila při náhodné kontrole dokladů hlídka kdesi u Humpolce a na základě stanného práva šel rovnou před popravčí četu.

„Tím byl potrestán a zneškodněn udavač, který způsobil mnoho zla v řadách učitelstva a který nepatřil do učitelských řad,“ podotýká kronika.

Zastřelili ho 1. července 1942 na kobyliské střelnici v Praze a tělo bylo spáleno spolu s ostatními popravenými ve strašnickém krematoriu.

„Stanné soudy v Praze a v Brně odsoudily rozsudky ze dne 1. července 1942 na smrt zastřelením 141 osob, mezi nimi 5 Židů. Odsouzení poskytovali nepřátelským agentům úkryt a dopustili se jiných činů Říši nepřátelských anebo je podporovali a patří k širšímu okruhu pomocníků vrahů Reinharda Heydricha,“ informoval Polední list z 2. července 1942.

Práskač se tak omylem ocitl ve společnosti hrdinů, a tak je jeho jméno dnes na památníku Kobyliská střelnice vedle odbojářů jako plukovník Josef Churavý z Obrany národa, podplukovník Josef Mašín, jeden ze slavných Tří králů, ministerský předseda Alois Eliáš, jediný popravený premiér okupovaného státu, biskup Gorazd, který skryl parašutisty po atentátu na Heydricha, či spisovatel Vladislav Vančura.

Lidé v Buštěhradu však věděli své: na pomnících obětem 2. světové války postavených na místním hřbitově jméno Františka Černocha nenajdete.

V době Černochovy popravy už protektorátem kolovaly zvěsti o dalších hrůzách. Opakovalo se v nich jméno: Lidice. A Vojtěch Babůrek se nechtěně stal svědkem německého běsnění. Jak popisuje v protokolech z poválečných výslechů, nacisté zásah do poslední chvíle přísně tajili.

Co se chystá, zjistil odpoledne 9. června 1942 z náhodně vyslechnutého telefonického rozhovoru zástupce velitele kladenského gestapa Thomase Thomsena s pražským vedením, uskutečněného na buštěhradské četnické stanici.

„Na příkaz vůdce máme ženy a děti z vesnice Lidice evakuovat, muže starší 15 let zastřelit a nakonec obec vypálit,“ vysvětloval do telefonu kladenský gestapák, proč žádá o posily.

„Teď jsem plně pochopil, o co se jedná... Vypotácel jsem se, ani nevím jak, na chodbu a do svého bytu. Prosil jsem manželku, aby ihned šla do Lidic neb aby tam někoho poslala..., aby ty ubožáky varovala, aby mohli uprchnouti,“ vypověděl Babůrek ve spisu datovaném z května 1945, který byl nalezen v pozůstalosti jeho kolegy, štábního strážmistra Františka Hrabánka ze Slaného.

„Manželka však volala: nenechávej mě tady, zastřel mě raději, proboha zastřel mě, a zhroutila se v bezvědomí. Mě vtom již uchopil zezadu jeden z gestapáků, strhl mě k zemi, kopal do mě a cloumal mnou a hrozil, že mě okamžitě zastřelí, jakmile opustím místnost a neb se pokusím jiným způsobem někoho vyrozuměti,” doplnil Babůrek.

Zhrouceného strážmistra hlídali tři muži. „Co jsem s mojí manželkou na stanici vytrpěl, nedá se vypsati,“ shrnul hrůzu posledních hodin před útokem.

Jakákoli pomoc byla tou dobou už marná, Lidice byly obklíčeny jednotkami SS a německé policie. O pár hodin později, ráno 10. června 1942, začalo vraždění, na které osobně dohlížel státní tajemník Karl Hermann Frank.

Jak vypověděl Babůrek po válce v procesu s gestapáky, obec byla vybrána jako odstrašující příklad víceméně náhodně. Podle něj šlo o snahu velitele kladenského gestapa Haralda Wiesmanna a jeho zástupce Thomase Karla Thomsena dokázat vlastní důležitost, „aby gestapáci mohli udržeti pověst o neklidném Kladensku a nemuseli na frontu“.

O necelé dva kilometry dál přitom měli nacisté skutečný důvod zasáhnout. V době, kdy lidické muže kosila střelba u Horákova statku, nalezli farář Pavel Křivský a kostelnice Anna Knotková v buštěhradském kostele ukryté střelné a sečné zbraně.

Babůrek zapřísahal vyděšené sluhy boží, ať mlčí, a zbraně duchapřítomně ukryl. Nejenže tím riskoval život, s velkou pravděpodobností také zachránil Buštěhrady před osudem Lidic.

Dlouhý den však ještě nebyl u konce. Zatímco sousední obec hořela, shromáždilo se ve státním dvoře v Buštěhradě několik místních občanů a dožadovali se odprodeje drobného zvířectva přivezeného z Lidic.

„Dozvěděl jsem se o tom, a nejsa již tolik střežen, odebral jsem se do dvora, všem jsem pořádně vyčinil, že se nestydí z neštěstí druhých se obohacovati, a všechny jsem odtud vyhnal,“ vzpomínal Babůrek.

On sám si však památku na vyhlazenou sousední vesnici ponechal: hlavu Krista a ruku s hřebem z hlavního kříže na hřbitově.

Potají také pořídil fotografie rozbořených Lidic, což bylo přísně zakázáno, a seznamy zavražděných, „abych tyto mohl dáti jednou k dispozici do povolaných rukou pro celou veřejnost a české dějiny, aby celý svět mohl být po pravdě o germánské kultuře informován. Věřil jsem vždy, že Německo válku založenou na samém podvodu, lži a bestialitě musí bezpodmínečně prohráti,“ píše Babůrek ve spisu z května 1945.

Válka skončila, nepřátelé vrchního strážmistra však nezapomněli. A že si jich nadělal! Komunisty, jejichž seznam předal v roce 1939 na povel shora nacistům. Místní udavače. Šmelináře, jimž zatrhl kšefty s lidickým majetkem. Rozvětvenou rodinu Černochovu. Zajaté kladenské gestapáky...

Už 12. května 1945 požádal Okresní národní výbor v Kladně o okamžité zatčení „zrádce a kolaboranta" Babůrka. Ještě téhož roku byl vrchní strážmistr coby „typický obojživelník, hospodský rváč a karbaník, který seděl na dvou židlích", trvale penzionován, i když v jeho prospěch vypovídaly desítky svědků.

Lidé si dobře pamatovali, že ignoroval spoustu anonymních udání. Že je varoval, ať jsou opatrní při poslechu zahraničního vysílání. Že se raději otočil na druhou stranu, aby neviděl, jak si načerno vezou domů pytel obilí...

„Během okupace se strážmistr Babůrek osvědčil jako velmi rozvážný a takticky dobrý zastánce českých lidí proti okupační moci," hájil ho buštěhradský lékař Quido Jeřábek. „K panu vrchnímu strážmistru Babůrkovi jsem měl vždy důvěru, ježto jsem ho znal jako dobrého Čecha, a jen zásluhou jeho nebyl jsem já a jiní občané z Buštěhradu zatčeni," svědčil účetní Josef Svoboda.

„Je dobrý Čech, vždy byl proti Německu a věřil v porážku Německa," vypověděl buštěhradský hostinský Josef Sojka. „Pomáhal občanstvu, kde mohl," prohlásil obchodník Josef Blažek. Očistná komise při zemském národním výboru v Praze nakonec nadstrážmistra potrestala pouze důtkou za „nadměrnou služební horlivost" při zatýkání komunistů v devětatřicátém.

Pak ho však zlomyslně a nepravdivě očernil bývalý velitel kladenského gestapa Wiesmann z toho, že nacisty navedl k rodinám Horákových a Stříbrných z Lidic, jejichž synové bojovali jako letci proti Německu. Babůrka drželi nezákonně ve vazbě až do léta 1948, kdy vyšetřování převzal Mimořádný lidový soud v Praze.

Ten rozhodl rychle: za popravy rodin Horákových a Stříbrných nemůže, je však vinen, že v době zvýšeného ohrožení republiky podporoval nacistické hnutí horlivým zatýkáním komunistů a že se dopustil podpory a propagace nacismu „hrubým chováním" k rodině Černochově. Babůrek byl odsouzen k sedmiletému těžkému žaláři.

„Domnívám se, že nespravedlivě," konstatuje historik Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy, který se specializuje na dějiny protinacistického odboje. Proti rozsudku však nebylo odvolání. K výkonu trestu nastoupil okamžitě a skončil v uranových dolech. Jako osobě „jízlivé povahy" mu dvakrát zamítli žádost o podmínečné propuštění. Uspěl až napotřetí, ze zdravotních důvodů.

Po operaci rakoviny žaludku se Vojtěch Babůrek do vězení nevrátil. Zemřel o pár týdnů později, 2. května 1954. Do odpykání celého trestu mu zbývalo pár měsíců. Pochovali ho v tichosti na kladenském hřbitově do rodinné hrobky manželky. Prostá černá deska nese jen jméno a data narození a úmrtí.