Hlavní obsah
Shromáždění lidu na Václavském náměstí v Praze 28. října 1918 Foto: ČTK

28. říjen 1918: demonstrace i zpěv

Pondělní ráno 28. října 1918 přivítalo Pražany jasnou oblohou. Nikdo netušil, že nadchází den, o němž bude napsáno tolik slov jako o žádném jiném, den vzniku samostatného československého státu, od něhož nyní v pondělí uplyne 101 let.

Shromáždění lidu na Václavském náměstí v Praze 28. října 1918 Foto: ČTK
28. říjen 1918: demonstrace i zpěv

Čtyři politici, později zvaní „muži 28. října“, agrárník Antonín Švehla, národní demokrat Alois Rašín, český socialista Jiří Stříbrný a sociální demokrat František Soukup se již po desáté dopolední odebrali k paláci Lucerna na Václavském náměstí.

Tam totiž sídlil hlavní zásobovací úřad válečný, Obilní ústav, který měla čtveřice jménem Národního výboru československého (organizace většiny českých politických stran – pozn. red.) převzít.

Muži 28. října – Antonín Švehla, František Soukup, Alois Rašín a Jiří Stříbrný

Foto: Repro foto Říjen 1918: Vznik Československa, Paseka 1998

Česká veřejnost se tehdy už od monarchie odvrátila. Čtyři roky kruté a hladové velké války všechno změnily. S napětím se očekával její konec a doufalo se v národní nezávislost, která s ním přijde. V zahraničí o samostatnost usilovala Československá národní rada v čele s T. G. Masarykem, Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem.

Politici doma se snažili o totéž v Národním výboru složeném z politických stran v poměru odpovídajícímu posledním parlamentním volbám v roce 1911. A úkol měli nelehký.

Řešit otázku žaludkovou

Představitelé Národního výboru si dobře uvědomovali, že nebude problém samostatnost vyhlásit, ale udržet, a proto je nutné vytvořit předpoklady pro ekonomickou základnu nového státu. Zásadní řešení vyžadovala otázka zásobování – nutností se stalo shromáždit na domácí půdě co nejvíce potravin. Z toho důvodu se politici rozhodli vzít pod své velení Obilní ústav.

Této příležitosti použili jsme k rozhodnému činu. Byli jsme representanty čtyř různých stran, leč slavnostním způsobem jsme si slíbili naprosto vzájemnou důvěru a rozhodli jsme se učiniti pokus o státní převrat.
Jiří Stříbrný o událostech 28. října 1918

Agrárník Antonín Švehla později prohlásil: „Dosud jsme byli beze zbraní. Vojsko, dráha, pošty, soudy – vše bylo ve vládních rukou. Proto bylo nutno řešit otázku žaludkovou.“

Převzetí úřadu proběhlo bez zádrhelů. Vzápětí však události předběhly odhady Národního výboru. Na Václavském náměstí se totiž před redakcí Národní politiky okolo jedenácté začal srocovat dav, vojáci si strhávali z uniforem rakouské odznaky, lidé zpívali a provolávali: „Sláva!“

Za vším stál dějinný omyl.

Andrássyho nóta

V neděli 27. října totiž zaslal rakouskouherský ministr zahraničí Gyula Andrássy nótu Spojeným státům o tom, že mocnářství přijímá nabídnuté podmínky a hodlá jednat o míru. A kolem jedenácté hodiny následujícího dne se na vývěsce Národní politiky objevil plakát s nápisem „Příměří!“ a s textem nóty.

Kolemjdoucí si informaci mylně vyložili jako kapitulaci. Navíc redaktoři vyvěsili na budovu červenobílé prapory. Přitom mír na bojišti vstoupil v platnost až čtvrtého listopadu.

Plakát s nápisem „Příměří!“

Foto: Repro foto Dějiny Prahy II., Paseka 1998

Dojem z oznámení byl ovšem ohromující. Lidé „zpívali, snímali vojákům karlíky, dupali po nich, část šla okrašlovat Slovanskou lípu před restaurantem Zlatá husa“. Dlužno podotknout, že pokud si vojáci a důstojníci včas nestrhli odznaky z uniforem, lid jim „pomohl“. Objevily se stuhy v českých či slovanských barvách a mnozí se rvali o zlaté portepe – střapce k důstojnickým šavlím.

Tvořily se první manifestační průvody. Zástupy táhly od úřadu k úřadu a strhávaly výsostná označení státu. Režisér Praga-Filmu J. A. Pallausch, autor filmových záběrů z 28. října, vzpomínal, jak doprovázel záplavu Pražanů, kteří srazili rakouského orla na policejním ředitelství na Ferdinandově (Národní) třídě: „Zde stála již nepřehledná řada vozů elektrické dráhy, byly úplně prázdné, dokonce řidiči i průvodčí je opustili.“

Lidé ozdobili 28. října Slovanskou lípu před hotelem Zlatá husa na Václavském náměstí.

Foto: Repro foto Říjen 1918: Vznik Československa, Paseka 1998

Situace se stávala nepřehlednou, hrozilo i zapojení spodiny, ochotné k rozbíjení výloh a drancování. Vývoj dospěl k bodu, po jehož překročení není návratu. A to si členové Národního výboru dobře uvědomovali.

Udržíte naprostý pořádek!

„Této příležitosti použili jsme k rozhodnému činu. Byli jsme representanty čtyř různých stran, leč slavnostním způsobem jsme si slíbili naprosto vzájemnou důvěru a rozhodli jsme se učiniti pokus o státní převrat,“ vzpomínal Jiří Stříbrný na změněný program pondělního dne.

Muži 28. října si povolali Richarda Bienerta, vyššího policejního úředníka, který s nimi tajně spolupracoval. Pověřili ho, aby jménem Národního výboru převzal policii. Antonín Švehla mu stručně oznámil: „Udržíte naprostý pořádek, ani jedna tabulka v oknech nesmí být rozbita!“

Bienert politikům opatřil také automobil, kterým odjeli na Zemské místodržitelství, nejvyšší státní úřad v zemi, sídlící v komplexu mezi ulicemi Thunovskou, Zámeckou, Sněmovní a dolní částí Malostranského náměstí.

Tam je přivítal pouze vicemístodržitel Jan Kosina. Ten po desetiminutové diskusi souhlasil, že Národní výbor převezme odpovědnost za klid a pořádek. Následovně čtyřka zamířila do Sněmovní ulice, kde sídlila Zemská správní komise (nahrazovala zemský výbor), v jejímž čele stál konzervativní hrabě Vojtěch Schönborn.

Síly dávám k disposici novému státu

Čtyřka rovnou oznámila hraběti, že pod Národní výbor přechází i zemská samospráva. Podle Františka Soukupa se Schönborn „zhroutil do křesla, ruce mu bezvládně klesly a pergamenovou tvář pokryla zsinalá bledost“.

Nakonec úřad předal a prohlásil: „Prosím, aby pánové vzali na vědomí, že své síly dávám k disposici novému státu.“ Politici si také prohlédli zasedací síň bývalého zemského sněmu a byli otřeseni.

Vydávání zbraní českým vojákům na Žofíně – napomáhali k udržení klidu.

Foto: Repro foto Říjen 1918: Vznik Československa, Paseka 1998

Alois Rašín si povzdechl: „Po zemi válely se brambory a kroupy, na poslaneckých sedadlech stály pytle mouky, na předsednickém stole byl pytlík s kroupami.“

Nařídil dát sál do pořádku. Mezitím ale vyhlásil veřejně český stát někdo jiný. A to katolický kněz a agrární poslanec Isidor Zahradník. Špacíroval si prý do Národního výboru, když „vidím, že jede Švehla, dr. Rašín, dr. Soukup a Stříbrný na místodržitelství. Věděl jsem, co to znamená.“ A podle toho jednal.

Kněz v čele zástupu

Zahradník vzpomínal, že když procházeli manifestanti po Příkopech, „kdosi zvolal mé jméno a již jsem byl na ramenou“. Vykřikl na něj tehdy pamětník, sociální demokrat Alois Kubíček. Lidé se skutečně poslance chopili, ale „netrvalo to dlouho, byl již nesoucím moc těžký“. Kulatý kněz poté řečnil u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, kde informoval o samostatnosti.

Poté dostal geniální nápad, který přispěl k tomu, že se stal v prvním čs. státě ministrem železnic. Odjel totiž automobilem na nádraží Františka Josefa (pozdější Wilsonovo) a tam dal odeslat zprávu o tom, co se v Praze děje, do ostatních českých měst. Včas se to dozvěděli např. obyvatelé Berouna a Českého Brodu. Na většině českého území proběhl „28. říjen“ o den později.

Isidor Zahradník (uprostřed snímku v tmavém kabátě) vyhlásil vznik nového státu.

Foto: Repro foto Říjen 1918: Vznik Československa, Paseka 1998

Muži 28. října se při návratu z Malé Strany do centra dozvěděli o knězově projevu a rozhodli se, že také vyhlásí samostatnost. Při cestě z automobilu viděli jásající, zpívající a radující se Prahu, čapky zdobené slovanskou trikolórou, ale také, „jak lidé zamazávají německé nápisy a rozbíjejí německé vývěsní tabule“.

Národní výbor se začal obávat protiněmeckých nebo protižidovských excesů. První, co udělal, bylo ale oficiální vyhlášení samostatného státu přímo z auta uprostřed Václavského náměstí Jiřím Stříbrným a Františkem Soukupem. Kromě toho vyzýval k pořádku a klidu „bez aktu násilí“.

Z Václavského náměstí odjeli politici do Obecního domu, kde zmobilizovali všechny možné kapely, „které budou procházeti městem, aby nadšení lidu bylo svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní“. Čekal je však další problém – tentokrát s armádou.

Hrozil vojenský zásah

V Praze působily pouze vojenské jednotky, jejichž mužstvo neumělo česky. A právě s ním docházelo ke konfliktům. Manifestanti totiž žádali, a mnohdy vymáhali, aby důstojníci odstranili ze stejnokrojů odznaky mocnářství. Právě z tohoto zdánlivě malicherného důvodu hrozil vojenský zákrok.

Před podobným postupem důsledně varoval Národní výbor. Jeden z pamětníků tehdy napsal: „Kdekoli narazil dav na vojáky a důstojníky, nutil je, aby odstranili kokardy z čepic. Pokud výzvy okamžitě neuposlechli, byla jim čapka ukradena a byli traktováni fackami a ranami pěstí.“

Naštěstí se vojenské velení nehnalo do střetu a k vojenskému zásahu nedošlo. Zrodil se kompromis – dohoda o oboustranné podpoře a spolupráci při udržení klidu a pořádku. O kázeň se mimo jiné zasloužily i hlídky sokolů a Dělnických tělocvičných jednot. Chybělo ale pramálo – nedorozumění, nevypočitatelná náhoda, malá provokace a slavný den mohl skončit krvavě.

Plénum Národního výboru 28. října 1918

Foto: Repro foto Říjen 1918: Vznik Československa, Paseka 1998

Místo toho odpoledne projednalo plénum Národního výboru první zákon státu. Jeho přijetím se stal Národní výbor československý nejvyšším zákonodárným sborem nového státu. Jako pátý jej podepsal i Slovák Vavro Šrobár, který se, možná veden intuicí, mezitím dostavil do Prahy.

Národní nezávislost získala pevné obrysy

Na začátku listopadu 1918 jednali delegáti Národního výboru ve Švýcarsku s Edvardem Benešem. Tam schválili veškerou politiku a jednání Československé národní rady.

Dne 14. listopadu 1918 vzniklo Národní shromáždění přejmenováním rozšířeného Národního výboru s cílem vytvořit ústavu a dovést lid k parlamentním volbám.

Tehdy také na první schůzi Národního shromáždění za ohromného zájmu veřejnosti byla vyhlášena Československá republika a T. G. Masaryk zvolen jejím prvním prezidentem. Předsedou vlády se stal Karel Kramář.

Nový prezident přijel do Prahy z New Yorku 21. prosince 1918.

Nadšení ke konci dne neznalo mezí. Teprve budoucnost měla ukázat, jak se republika bude rozvíjet dál. Spojila se se Západem a jeho moderními demokraciemi a s ním také bude sdílet jeho triumfy i krize.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků