Alexander Canduci se ve své publikaci Největší lži v dějinách (2009, česky ji v roce 2011 vydalo nakladatelství Fortuna Libri) soustředil na 25 epizod v dějinách lidstva od starověku až po 20. století.

Dokládá, kolik vrcholných okamžiků světové historie bylo spjato se lží, i to, jak významnou roli sehrály podvody a kamufláže při utváření dějin a osudů národů. Některé z nich měly významný dopad na jednu nebo dvě generace, jiné našly ohlas v celých dějinách.

V každé epizodě rozebírá Canduci „oficiální příběh“, potom předkládá ověřenou verzi události a k tomu prezentuje soudobý pohled na odkaz té které lži nebo podvodu. Z jeho knihy jsem vybral dvě události z období druhé světové války – otázku legitimnosti vichistického režimu ve Francii (1940–1944) a fikci, která ospravedlnila den D (červen 1944).

Skutečná Francie byla v Londýně

Vichistický režim ve skutečnosti neexistoval. Tuto historku si vymyslel vůdce Svobodných Francouzů generál Charles de Gaulle v zájmu jednoty země. Po skončení válečných útrap prohlásil, že vichistický režim byl nelegitimní a nepředstavoval Francii, neboť „Francie“ sídlila v Londýně a jedinými francouzskými občany na kontinentě byli příslušníci odporu.

Proč a jak se zrodil tento oficiální příběh? Při hledání odpovědi se musíme nejdříve vrátit do května 1940.

Naprosto nečekaný a rychlý nacistický blitzkrieg položil tehdy Francii na lopatky za šest týdnů a 14. června 1940 německá armáda triumfálně vpochodovala do Paříže. O dva dny později přestala francouzská Třetí republika existovat. Toho dne 569 ze 649 poslanců odhlasovalo maršálu Henrimu Pétainovi mimořádné pravomoci, aby zachránil zemi před jistou porážkou. Den nato Pétain oznámil úmysl nově vytvořené vlády vyjednat s německými okupanty příměří.

Maršál Pétain si po pádu Francie potřásá rukou s Adolfem Hitlerem (říjen 1940).

Maršál Pétain si po pádu Francie potřásá rukou s Adolfem Hitlerem (říjen 1940).

FOTO: ČTK/AP

Bylo podepsáno v Compiegne 22. června 1940 ve stejném železničním vagóně, v němž muselo Německo podepsat příměří v roce 1918. Země byla rozdělena na dvě zóny. Německo okupovalo asi 60 procent území. Činnost polozávislé francouzské vlády, kterou vytvořil Pétain v lázeňském městě Vichy, byla povolena pouze na jihu, kde ležela neokupovaná „svobodná zóna“.

Paříž zůstala metropolí celé země a nový politický pořádek dostal název Francouzský stát (místo dosavadního názvu Francouzská republika). Zákony schválené ve Vichy platily pro okupovanou i neokupovanou zónu, pokud neodporovaly německým direktivám.

Amnestie v roce 1953

Jedinou nadějí francouzských vlastenců se stal de Gaulle. V květnu 1940 byl za dva úspěšné bojové střety s postupujícími Němci povýšen z plukovníka na brigádního generála a 6. června jmenován náměstkem ministra národní obrany. Zúčastnil se posledního zoufalého zasedání vlády.

Když byla francouzská obrana zdolána, de Gaulle se důrazně postavil proti kapitulaci a 17. června 1940 s požehnáním prezidenta republiky Paula Reynauda za dramatických okolností utekl do Anglie. Londýn učinil základnou svých operací a 18. června vyzval všechny Francouze, aby se chopili zbraní proti cizí okupaci. Vytvořil exilovou vládu a tvrdil, že Pétainův nástup byl neústavním pučem – Francie už na kontinentě v pravém slova smyslu neexistuje a její jediné legitimní struktury patří jemu a jeho stoupencům.

Potom vytvořil Svobodnou francouzskou armádu, nástroj k osvobození Francie v letech 1944–1945, která v den D měla 400 tisíc mužů. Podle de Gaulla tato armáda – a v širším slova smyslu Francie – porazila spolu s ostatními Spojenci nacistické Německo.

Po triumfálním vstupu do Paříže v srpnu 1944 a po osvobození země ustavil de Gaulle prozatímní vládu (od září 1944 až do své rezignace v lednu 1946 byl prozatímním prezidentem). Za kolaboraci s Němci bylo před soud postaveno asi 120 tisíc vyšších úředníků a funkcionářů vichistického režimu. Z nich bylo 1500 odsouzeno k trestu smrti včetně Pétaina, jemuž však byl rozsudek zmírněn na doživotní žalář.

Generál Charles de Gaulle

Generál Charles de Gaulle

FOTO: PA, ČTK

Souběžně bylo asi deset tisíc kolaborantů popraveno „neoficiálně“, než se kontroly nad soudními procesy ujal sám de Gaulle. Uvědomoval si, že poválečné účtování nemůže trvat navěky. V roce 1953 udělilo francouzské Národní shromáždění všeobecnou amnestii všem, kdo pracovali pro vichistický režim. Nezáleželo na tom, co udělali, protože triumfovala de Gaullova Francie – „skutečná“ Francie.

Při vyhlášení amnestie de Gaulle své rozhodnutí ospravedlnil připomenutím nelegální povahy vichistické vlády.

Pravda: uznání Vichy

„Pojetí de Gaulla, které prosazoval jak v exilu, tak později, kdy byl v roce 1958 zvolen prezidentem republiky, bylo zoufalým pokusem vymazat zahanbující historii a přetvořit ji tak, aby vyhovovala nové Francii,“ poznamenává Canduci na stránkách své knihy.

„Byla to fikce, vděčně přijatá tou částí francouzské populace, která stála nečinně stranou a nedělala nic, a zejména početnými vichistickými funkcionáři, kteří politiku režimu aktivně uskutečňovali.“

Podle de Gaulla bylo vytvoření vichistického režimu nelegální. Ale hlas, kterým Pétain získal podle ústavy plnou pravomoc, byl legální a změnu ústavy přijaly Senát i Národní shromáždění ve shodě se zákonem, jak v oné době existoval. Ve stavu nouze, kterému tehdy Francie čelila, vzali ti zvolení představitelé Třetí republiky, kteří v zemi zůstali, na sebe úkol pokusit se o záchranu země.

Proto hlasovali pro udělení téměř diktátorských pravomocí Pétainovi. On, hrdina první světové války, se stal symbolem naděje pro sužované krajany, kteří ucpávali silnice, když utíkali před postupující německou armádou. Pro ně byl spasitelem Francie. Prostí muži a ženy plakali, když projížděl kolem nich, a francouzská katolická hierarchie mu poskytla naprostou a jednomyslnou podporu.

De Gaulle prochází 26. srpna 1944 Vítězným obloukem v osvobozené Paříži.

De Gaulle prochází 26. srpna 1944 Vítězným obloukem v osvobozené Paříži.

FOTO: Profimedia.cz

Vichistický režim byl jako legitimní vláda Francie široce uznán i v cizině. Canduci uvádí, že „až do srpna 1944 byly pověřovací listiny režimu přijímány Spojenými státy a mnoha dalšími zeměmi, mimo jiné Kanadou a Austrálií“. Neoficiální kontakty udržovala s Vichy po jistý čas dokonce i Velká Británie. Sovětský svaz své uznání odvolal, až když Vichy podpořilo německý vpád do SSSR v roce 1941.

Od kolaborace k odporu

„Jiným poválečným mýtem bylo, že de Gaullovy výzvy vysílané rozhlasem z Londýna sehrály kritickou roli ve vyburcování odporu proti Němcům a francouzským kolaborantům,“ uvádí Canduci.

„Stejně tak jako tvrzení, že většina Francouzů, nebo dokonce celý francouzský národ, vzdorovala německé okupaci – to je další poválečný mýtus zosnovaný k tomu, aby pomohl pohřbít nepříjemné skutečnosti z minulosti.“

Ve skutečnosti se de Gaullovy výzvy setkávaly zpočátku jen s malou odezvou jak ve Francii, tak na francouzských zámořských územích. Až když se válka postupně obracela ve prospěch Spojenců, pomáhalo to de Gaullovi v jeho úsilí získávat dobrovolníky pro Svobodnou francouzskou armádu.

Odhaduje se, že z veškeré francouzské populace bojovalo aktivně v hnutí odporu asi jedno procento obyvatel a přibližně stejné množství se výrazně angažovalo v pronacistických aktivitách. Zbývajících 98 procent včetně katolické církve podporovalo buď pasivně, nebo otevřeně vedení a politiku Pétaina a Vichy.

Širokou podporou Vichy otřásl až německý vpád do SSSR v červnu 1941. Francouzská komunistická strana, která až do té doby podporovala nacistický nátlak na potlačení hnutí protiněmeckého odporu, se místo toho vehementně postavila za protivichistické síly. Tento vývoj překvapil každého včetně de Gaulla, i když ten ho rychle využil ve svůj prospěch.

Když bylo později hnutí odporu stále účinnější, začali na jeho stranu přecházet i významní představitelé vichistického režimu. Standardní historka, kterou na konci války vyprávěl mnohý z nich, zněla, že byli dvojitými agenty pracujícími pro antifašistický odpor a pouze předstírajícími, že slouží nacistům a vichistickému režimu.

Po návratu de Gaulla do Francie mnozí z těch, kteří předtím nabídli své služby pronacistickému režimu, se nyní přidávali k volání: „Ať žije republika!“ Francie zvítězila a každý mohl být hrdý na roli, kterou sehrál v boji proti tyranii a bezpráví.

Dějiny na Francouze nezapomněly

Podle Canduciho byla de Gaullova poválečná strategická lež („Francie“ sídlila po dobu války v Londýně a vytvoření vichistického režimu bylo ilegální) pro stabilizaci v zemi potřebná. Heslem nové republiky byla jednota. To ovšem neznamenalo, že každý může začít svůj život znova a uniknout trestu za své přečiny a kolaboraci.

„Akt zbavení vichistického státu legitimity umožnil mnoha lidem vyhnout se zodpovědnosti za skutky spáchané fakticky legitimním a řádně uznaným státem,“ konstatuje Canduci, „a tím se vyhnout nutnosti postavit se tváří v tvář zahanbující minulosti“.

Důsledkem vyhlášené amnestie bylo, že zbavila mnoho vichistických hodnostářů viny za zločiny spáchané jménem režimu. Mnozí z nich sloužili nadále francouzskému státu buď jako policisté, nebo jako členové různých francouzských vlád desítky dalších let.

Jiným důsledkem bylo, že se Francie dodnes nevypořádala s mnoha činy svých občanů během druhé světové války. Skoro padesát let přehlížela četná obvinění z kolaborace a válečných ničemností – zejména týkajících se Židů – v naději, že dějiny na ně zapomenou.

Mlčení o osudu Židů ve Vichy bylo skoro absolutní. Když se poznenáhlu dostávala pravda na povrch, vyvolávala ve Francii zuřivé debaty. Ačkoli se široce uznává, že vichistická vláda kolaborovala při uskutečňování holocaustu, nemohlo se levé a pravé křídlo politické reprezentace shodnout v tom, jak rozsáhlá spolupráce s Němci byla.

Teprve v roce 2009 uznala francouzská Státní rada oficiálně roli, kterou při deportaci Židů za okupace sehrál vichistický režim. „Přesto mnoho lidí ve Francii,“ poznamenává Canduci, „odmítá myšlenku, že jejich země jakkoli pomáhala nacistům provádět ‚konečné řešení židovské otázky‘.“

Chtěli být v Německu dříve než Sověti

V jiné části své knihy, kterou nazval Oficiální podvody a kamufláže, se Canduci věnuje fikci, jež ospravedlnila den D neboli vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944 (operace Overlord).

Velká trojka J. Stalin, F. Roosevelt a W. Churchill během konference v Teheránu (1943)

Velká trojka J. Stalin, F. Roosevelt a W. Churchill během konference v Teheránu (1943)

FOTO: Profimedia.cz

Shrnuje známá fakta o tom, jak se Stalin po vstupu USA do války v prosinci 1941 snažil přimět Spojence ke zřízení druhé fronty v Evropě. Až do Teheránské konference v roce 1943 se nic nedělo. Teprve tam nabídl Roosevelt Stalinovi záruku, na kterou dlouho čekal – slib, že Američané a Britové otevřou druhou frontu v květnu 1944 ve Francii.

Den D zachránila irská poštmistrová

Oficiálním důvodem k vylodění v Normandii bylo, že druhá fronta zmírní tlak na sovětská vojska bojující na východní frontě (ačkoli to jistě byl jeden z cílů). „Toto vysvětlení vypadá při povrchním pohledu přijatelně,“ píše Canduci, „jenže přehlíží skutečnost, že Spojenci už druhou frontu měli – v Itálii.“

V červenci 1943 přistály spojenecké oddíly na Sicílii a v září se Italové vzdali. Spojenci se domnívali, že si rychle prorazí cestu do Německa, ale Hitler nechtěl o kapitulaci ani slyšet. Poslal do Itálie svá vojska a postup Spojenců se podstatně zpomalil. Nicméně neustále pomalu postupovali a zdálo se, že si určitě probojují cestu do Rakouska, Francie a do Německa.

Spojenci tedy v podstatě už v Evropě byli a z východní fronty byly odčerpávány důležité německé zdroje. „Proč by tedy měli Spojenci podnikat ještě další invazi do Normandie?“ ptá se Canduci. „Odpovědí byl strašák Západu – Sovětský svaz.“

Koncem roku 1943 Němci ve válce prohrávali. Bylo zřejmé, že i bez vylodění v Normandii bude Německo poraženo před koncem roku 1945 a možná ještě dříve.

„Ale pomyšlení, že Sověti dorazí do Německa a zmocní se všech jeho vědců, naháněla západním vůdcům hrůzu,“ uvádí Canduci. „Měli podezření – a jak se ukázalo správné –, že SSSR se po pádu nacistů promění v nepřítele, a tak rozhodli, že jejich vojska musí dorazit do Německa jako první.“

Co však mohli dělat, když italské tažení pokračovalo tak pomalu? „Odpovědí byla invaze,“ argumentuje Canduci, „jejímž účelem bylo, aby se spojenecká vojska dostala do Německa ještě předtím, než budou mít sovětské oddíly šanci zmocnit se všeho pro sebe.“

Oklamání Stalina

Zdálo se, že v Teheránu ještě Stalin neviděl, že Němci začínají ochabovat, a proto otevření druhé fronty zoufale vyžadoval. „Také západní Spojenci, zejména Roosevelt, po ní dychtili,“ píše Canduci, „ale z rozdílných důvodů a nechtěli, aby to vypadalo, že po ní dychtí až příliš, aby nevzbudili ve Stalinovi podezření stran pravého cíle operace Overlord, kterým bylo dostat se do Německa dříve než Sověti.“

Američtí vojáci se pod těžkou německou palbou vyloďují v Normandii

Američtí vojáci se pod těžkou německou palbou vyloďují v Normandii.

FOTO: Uncredited, ČTK/AP

Americký historik Robert Dallek k tomu poznamenal: „Rooseveltova nestrannost na Teheránské konferenci měla podnítit v Stalinovi důvěru spatřovat v něm spolehlivého spojence. V některých diskusích s Churchillem se stavěl na Stalinovu stranu.“

Podle Canduciho „Roosevelt a Churchill vmanipulovali Stalina do víry, že to on je přesvědčil, aby zahájili západní ofenzívu, a že jeho ‚spojenectví‘ s Rooseveltem proti Churchillovi zajistí výsledek, o který usiloval“.

Stalin si svůj omyl zřejmě uvědomil, když mezi Rudou armádou a spojeneckými vojsky začaly dostihy do Berlína. Ale to už bylo pozdě. Vylodění v Normandii posloužilo svému účelu a poskytlo Západu příležitost sovětského vůdce zarazit, ještě než mohl ovládnout celou Evropu. Ve skutečnosti – jak ukázal poválečný vývoj – ale také odstartovalo studenou válku.