Článek
O svou živnost se nebojí, s rostoucími cenami vodného a stočného podle něj poptávka po vlastním prameni stoupá. Méně zakázek mívá, snad jen když vytrvale prší. Obecně lze prý ale říci, že hladina spodních vod – hlavně kvůli lidské spotřebě – klesá, lidé se ale začínají vracet ke studním.
Množství vody, které v průměru spotřebuje dnešní člověk, podle Zabilanského ve srovnání s předky neúměrně vzrostlo. „Dnes má každý vanu, myčku, splachovací záchod, je třeba kropit zahrady, napouštět bazény. Dříve to bylo několik věder vody pro hospodářská zvířata, vědro do kuchyně. Chodilo se na suchý záchod,“ argumentoval proutkař.
Zabilanský je podle svých slov hlavně samoukem, své schopnosti prý nejprve tři roky zkoumal metodou pokus–omyl, poté nastal skok. Zjistil, že při silném prameni virguli v rukou neudrží. Pokud by ji nepustil, mohla by mu je snad i přetočit. Určit pomocí proutku pramen by podle něj mohla většina lidí, pokud by ovšem nebyla zahlcena „moderním chaosem“, který otupuje přirozenou citlivost. Při hledání vody s virgulí podle Zabilanského nepracuje ani tak hlava jako spíš některé svalstvo.
„Reagují svaly, které vědomě neovládám,“ poznamenal proutkař s tím, že může jít někdy až o křeč.
Těžko mluvit o proutkaření jako o řemesle, ve výčtu živností figurují jen vrtaři a studnaři. Každá studnařská firma mívá někoho, kdo rozpozná v podzemí pramen i jeho hloubku a sílu.
Metod je prý více. Kdo se ale s virgulí naučil, prý se už nesplete. Ačkoli sám nepatří ke kmetům, potíž s proutkaři podle Zabilanského tkví v tom, že odcházejí. „Nejčastěji to bývají starší pánové, z nichž mnozí nemají následovníky. A ani proutkaři tu nejsou věčně,“ shrnul.