Získání bytu představuje faktický problém a situace je v tomto směru špatná pro 66 procent dotázaných. Ještě horší je hodnocení možnosti zajištění ve stáří – to je špatné pro 76 procent dotázaných.

Pro Čechy zato není sociálním problémem získat vzdělání či dostupnou zdravotní péči. Potíže nedělá ani sehnat si dobrou práci. Sehnat dobré zaměstnání s poměrně vysokým platem není dnes díky hospodářskému růstu skutečně problém, potvrzují ekonomičtí analytici.

Na nový byt si nenaspoří

V České republice se v průběhu devadesátých let a prosazením privatizace stalo hlavní formou bydlení pořízení vlastního bytu či domu. Nájemní bydlení se ocitlo výrazně na ústupu, nájemní byty se prakticky nestavějí.

Nájmy jsou drahé, platit 10 až 15 tisíc korun měsíčně za pronájem bytu není výjimkou. Podle Eurostatu žije pouze pětina Čechů v nájmu,  přičemž v západní Evropě je tento podíl výrazně vyšší.

Pořízení bytu na hypotéku představuje celoživotní závazek a měsíční splácení částek, které opět přesahují i deset tisíc korun. Navíc banky zpřísňují podmínky pro poskytnutí hypoték. Mladá rodina s běžnými příjmy, pokud by se chtěla obejít bez hypotéky, pořídit si miminko a ještě v ekonomicky produktivním a mladším věku bydlet ve vlastním, na byt v Česku reálně nenaspoří. Ve velkých městech se cena bytu 3+1 pohybuje od dvou do šesti i více miliónů.

„Pomohli rodiče jak z mé strany, tak ze strany manželky, kteří nám společně zaplatili pozemek a pomohli postavit dům,“ uvedl třicetiletý Karel z Benešovska. „Sami bychom to z našich platů prodavačky a seřizovače v tak krátkém čase dohromady nedali. Teprve po dokončení domu můžeme pomýšlet na děti,“ dodal.

K pořízení nového velkého rodinného bytu v Praze je podle expertů třeba mít i milión korun v hotovosti a měsíční příjem aspoň 50 tisíc korun čistého. V krajských městech jsou hypotéky dostupnější.

Problém s byty se řadí k faktorům, které se podílejí na tom, že se v Česku zvyšuje věk žen, ve kterém mají první dítě. Děti si totiž mladé rodiny pořizují, když získají stabilní zaměstnání s dobrým příjmem a jsou schopny platit buď vysoké nájemné, nebo splácet hypotéku. Mít druhé dítě však po třicítce „stihne“ z tohoto důvodu již jen málo žen.

Klidné stáří jistí miliónové úspory

„Naše babička si zlomila nohu. Ze dne na den tak dosud soběstačná paní najednou vyžaduje celodenní péči. Na dlouhodobou hospitalizaci v nemocnici ale její zranění není. Čekací doba na přijetí do ústavů sociální péče se počítá na roky či minimálně na měsíce. Rodina se rázem ocitla ve složité situaci. Nevíme, co máme dělat,“ uvádí padesátiletá Kamila.

Reálné řešení je v zásadě dvojí. Buď její příbuzní opustí zaměstnání a začnou se o ni starat. Tím se ovšem mohou sami dostat do složité sociální situace, protože přijdou o svůj příjem, ze kterého platí například půjčky. Příbuzní v důchodovém věku mají nezřídka sami co dělat, aby se udrželi zdravotně i finančně nad vodou. Celodenní péče, kterou by zajišťovali, tak nepřipadá v úvahu.

Nebo si zaplatí soukromou péči, což znamená, že musí počítat měsíčně s výdaji kolem 30 tisíc korun. To každá rodina nedá jen tak dohromady, i když do platby započítají i důchod seniora. Vyřízení příspěvku na péči přitom trvá několik měsíců.

„S prodlužujícím se věkem dožití zažívá tuto situaci na vlastní kůži většina českých rodin,“ potvrzuje socioterapeutka Zdena Prokopová. Dochází k paradoxu, že o své rodiče, kteří se dožívají věku přes osmdesát let, pečují dnešní padesátníci či šedesátníci.

Ti ale s prodlužující se dobou odchodu do penze současně musejí chodit do práce a stále ještě mají na starost i své studující děti, které měli ve svých třiceti letech či později. Kromě toho by měli mít zajištěn dostatek finančních prostředků pro své vlastní stáří, které již klepe na dveře.

„Když si vezmete částku 30 tisíc korun, kolik vyjde měsíční pobyt v zařízení pro seniory, bylo by zapotřebí mít teoreticky úspory v řádu dvou či tří miliónů,“ dodává Prokopová.