Hlavní obsah

Zásahy státu leckdy škodí, říká zástupce sdružení hájícího služby jako Uber či Airbnb

Novinky, Bohumír Žídek

Stát svými zásahy příliš často omezuje svobodu spotřebitelů, a leckdy jim tak přímo škodí — například regulací elektronických cigaret nebo dotacemi v zemědělství. V rozhovoru pro Novinky to tvrdí Yaël Ossowski, PR ředitel Centra pro spotřebitelskou volbu (Consumer Choice Center, CCC). Nově založené centrum, které chce propagovat svobodu spotřebitelů, ve středu spustilo svou činnost v belgickém Bruselu.

Foto: Consumer Choice Center

Yaël Ossowski, PR ředitel CCC (Consumer Choice Center)

Článek

„Naše poslání je zastupovat lidi, které jinak nikdo nezastupuje,“ říká Yaël Ossowski. CCC se podle něj chce zaměřovat na mladou generaci, které jsou blízké služby sdílené ekonomiky jako Uber nebo Airbnb.

Všiml jsem si, že vystupujete proti sjednoceným krabičkám cigaret. Proč? Copak kouření není nezdravé? Nejde o škodlivý zvyk, který by se měl omezit?

Nemyslím si, že by bylo pochyb o škodlivosti kouření. Věda hovoří jednoznačně. Co chceme s CCC říci, je, že spotřebitelé si zaslouží právo činit svá vlastní rozhodnutí, místo aby stát zasahoval na každém kroku.

Tam, kde nás stát chce ochránit a zbavit nás například tabákových a nikotinových produktů, nám ve skutečnosti škodí. Ubližuje nám, protože omezuje používání technologií, které snižují škodlivost kouření. Reguluje elektronické cigarety. Je přitom vědecky prokázáno, že jsou méně škodlivé než tabák a klasické cigarety

Co je Centrum pro spotřebitelskou volbu?
Cílem Centra pro spotřebitelskou volbu, které vzniklo v roce 2017 a sdružuje občanské aktivisty z různých zemí, je propagovat spotřebitelskou volbu po celém světě. Jedna z jeho poboček se otevírá v Bruselu, kde se chce vyjadřovat proti regulacím, které podle něj poškozují spotřebitelskou svobodu. Podle Yaëla Ossowského chce být centrum zástupcem uživatelů třeba sdílené ekonomiky či technologií.

Ta polemika není o tom, jestli sjednotit krabičky či nikoli, jestli regulovat kouření v barech či nikoli. Polemika se vede o tom, jestli mají lidé právo si v rámci trhu zvolit kterýkoliv produkt, který uznají za vhodný, nebo jestli se k nim stát bude chovat jako k dětem, které nemohou činit vlastní informovaná rozhodnutí.

To je celkem zajímavé, že stát zakazuje elektronické cigarety, které lidem pomáhají zbavit se škodlivého zlozvyku. Proč si myslíte, že to dělá?  

Často, když do nějaké zemi přišel Uber, Airbnb nebo McDonald’s, spousta lidí byla proti. Protože to bylo nové, inovativní a lidé o tom moc nevěděli.

Ale to je přesně ten důvod, proč tržní prostředí poskytuje ten nejlepší způsob, kterým si můžeme opatřit zboží a služby. Protože jde o odpověď na nějaký problém, který lidi trápí. V tomto případě jde o to, že tabák a spousta odvozených produktů způsobuje rakovinu. Jaká je alternativa? Nová technologie elektronických cigaret, která nevyužívá tabák, ale své vlastní tekutiny a nikotin, čímž kuřákům poskytuje alternativu, která je méně škodlivá a snad jim i umožní zbavit se škodlivých produktů.

Veřejnost a média se v Česku delší dobu trápí téma dvojí kvality potravin v různých zemích EU. Teprve v poslední době si však tématu všimli i politici, kteří mají snahu v tomto ohledu vyvíjet nějakou aktivitu. Mohou tím něco zkazit?

Rozhodně existuje místo pro občanskou angažovanost při řešení tohoto typu problémů. Jde spíš o otázku vzdělávání.

My se nicméně snažíme zodpovědět otázku – opravdu chceme, aby řešení přišlo od vlády ve formě další regulace, zákona nebo směrnice? Nebo raději chceme, aby to byl tlak trhu? Stejný tlak trhu, který tlačí aerolinky k tomu, aby upravily své ceny? Rozhodně chceme využít stejných tržních mechanismů k vyřešení tohoto problému.

Je skvělé, že se tu mohla rozjet celospolečenská debata a rozhodně by měla pokračovat. Je na médiích, občanské společnosti, think-tancích, aby se tím tématem zabývaly a vytvářely tlak na společnosti a trh. Taková cesta je mnohem lepší než regulace, která by uvalila další náklady na spotřebitele a dále by jim zdražila potraviny, po kterých touží.

Dotýká se tento problém nějakým způsobem i oblasti zemědělství?

Spousta zemí vydává miliardy a miliardy eur na dotace svým zemědělcům. Ten systém nefunguje. Pokřivuje pobídky, deformuje ceny a ve výsledku na tom nejsou lépe ani spotřebitelé, ani samotní zemědělci.

To je podle mého názorů obrovské téma a něco, co ovlivňuje otázku dvojí kvality potravin ve střední a východní Evropě. Domnívám se, že je to velká věc, na kterou je potřeba se zaměřit. A skutečně doufám, že dokážeme poskytnout pohled, který přispěje k řešení.

Lze považovat v tomto ohledu za inspiraci cestu, kterou se vydal Nový Zéland?

Ano, Nový Zéland je skvělý příklad, jak to funguje, když zrušíte všechny zemědělské dotace. Nejenže tamní zemědělci dokážou nasytit své lidi, ale poskytují skutečně skvělé produkty, které mohou vyvážet po celém světě. Takže tohle je rozhodně něco, co by stálo za to napodobit a co bychom si měli vzít k srdci.

Občasná námitka proti příkladu Nového Zélandu je, že se jedná o ostrovy, které jsou fyzicky oddělené od zemí, jejichž dotovaní zemědělci by jim mohli konkurovat.

To už dnes neplatí, protože Čína a Vietnam vyváží do tohoto regionu tuny jídla. To, že jim Nový Zéland dokáže konkurovat, je skutečně obdivuhodné. Je skvělé, že se jim to daří a doufám, že se nám to v Evropě podaří napodobit.

Co by měl stát dělat v oblasti sdílené ekonomiky?

Vše, co je potřeba, je opětovné ujištění ze strany společnosti a zejména státu, že lidé dokážou přicházet s novými alternativami a inovacemi, které jsou výzvou pro status quo, pro asociace taxikářů nebo hotelové asociace.

Pokud umožníme těmto odvětvím a alternativám fungovat vedle sebe, tak skutečně dosáhneme pokroku. Věřím, že právě pokrok, inovace a plody kapitalismu jsou to, co si spotřebitelé zaslouží a skutečně chtějí.

V České republice však politici stále častěji mají pocit, že je třeba něco udělat.

Politici a politický systém jako takový se do značné míry stále pohybují ve starém světě kamenných obchodů, ačkoliv vstupujeme do nové digitální éry. Co v politicích budí rozpaky, je jejich přirozenou potřebou vymyslet, jak tyto lidi zdanit, jak z těchto nových odvětví vybrat peníze.

Z tohoto důvodu se vláda samotná musí reformovat. I v oblasti vládnutí jsou nutné inovace, jejichž příkladem může být Estonsko. Stejně tak se vláda musí reformovat, aby dokázala vyjít vstříc sdílené ekonomice.

Jedno z témat, které nastolili politici v Praze, je otázka hluku. Lidé ubytovaní přes Airbnb jsou v tomto případě majiteli či nájemci okolních bytů vnímáni jako rušivý element, který zhoršuje jejich kvalitu života či hodnotu nemovitosti.

Tento problém není specifický pro Prahu. V ostatních městech je to podobné. V ostatních zemích – a Praha by si z toho rovněž mohla vzít příklad – se to vyřešilo tím, že i sdružení majitelů bytů nebo vlastníci činžovních domů se organizovali sami.

Smlouvy mezi nájemci a pronajímateli nepatří mezi funkce státu, jde o navýsost soukromou věc. Takže každý si může svoji smlouvu upravit podle svého. Pokud o Airbnb a sdílenou ekonomiku u sebe nestojí, mají možnost si to napsat do smlouvy. Mají nezcizitelnou možnost vyjednávat se svými spolunájemníky, majiteli nebo sousedy. V tom jim nikdo nemůže bránit.

A pokud jde o to, jestli do toho má mluvit stát – podle mého v tomto případě spotřebitelé promluvili zcela jednoznačně. V této věci nesmíme zapomínat, co je a není vidět. Množství lidí přijíždí do Prahy, takže určitě tu jednou za čas o víkendu může být hlučný byt. Na druhé straně to ale znamená i miliardy korun, které tu ti lidé utratí. V případě, že by tato alternativa nebyla, o část těch peněz by Praha a Česko přišly.

Jde tak o něco nesmírně pozitivního, co Čechům pomáhá, a současně to pomáhá i turistům, aby mohli vidět krásná místa v Praze a celé zemi.

V případě Uberu často padá argument, že tradiční taxikáři musí splňovat spoustu požadavků například ohledně znalosti místopisu, kterým se řidiči Uberu vyhýbají.

Myslím, že můžeme najít úžasné příklady po celé Evropě, kdy města dovolila různým řidičům a malým firmám vstup na trh s Uberem. Samozřejmě že i v tomto prostředí jsou řidiči konfrontování s množstvím požadavků.

V tomto případě stát nemůže poskytnout jakoukoliv alternativu, protože už tu existuje propracovaný systém. Abych se svým vozem mohl poskytovat služby a nabízet jízdy skrze platformu Uberu, musím projít přísnými prověrkami. Samozřejmě musím mít i platné doklady a dobré pojištění. To jsou věci, které soukromé společnosti vyžadují, než začnou pronajímat auta.

Foto: © Robert Galbraith / Reuters, Reuters

Logo Uberu na vozidle v San Francisku v Kalifornii

A to je něco, co velmi vítáme a co tady dříve nebylo. Typicky u tradičních taxikářů, kteří mají právo na vlastní stanoviště. Každý v Praze ví, jaké to je, když se vracíte domů pozdě večer a musíte se handrkovat a smlouvat a oni si řeknou o nějakou přemrštěnou cenu.

Yaël Ossowski

Původem frankofonní Kanaďan strávil mládí na jihu USA. V posledních letech žije ve Vídni.

Od roku 2010 působil jako novinář a organizátor aktivismu zdola. V letech 2012-2015 působil na webu Watchdog.org jako šéf floridské pobočky, hlavní překladatel ze španělštiny investigativní reportér.

V roce 2017 se stal PR ředitelem nově založeného Centra pro spotřebitelskou volbu (Consumer Choice Center, CCC)

Na druhé straně u Uberu je všechno transparentní. Všechny informace máte před sebou ve svém telefonu. Můžete se spolehnout na to, kdo to auto řídí, máte k dispozici jeho profil a máte k dispozici arbitra v podobě společnosti, která může kdykoliv zakročit, pokud by došlo k jakémukoliv problému. To je něco, co v taxikářském odvětví chybí. A je to důvod, proč Uber poskytuje lepší, technicky vyspělejší a ke spotřebitelům přátelštější alternativu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám