Bioplynové stanice okrádají české krávy o krmivo

V řadě případů tak už dnes musí farmáři s bioplynovými stanicemi bojovat o každý metrák krmení, v příhraničních oblastech není výjimkou, že zahraniční majitelé podobných zařízení skupují českou úrodu a „nakrmí“ s ní svoje podniky.

„Je to fenomén několika posledních let díky podpoře obnovitelných zdrojů energie. Pokud mají farmáři ve svém okolí takový podnik, který vznikl bez návaznosti na zemědělskou produkci, tak cítí ten tlak, protože majitelé bioplynových stanic shánějí krmení pro své betonové krávy,“ řekl Právu prezident Světové federace strakatého skotu Josef Kučera.

„A zemědělské produkty, které by normálně patřily zvířatům, končí v ,bioplynkách‘,“ dodal Kučera, který je rovněž ředitelem Svazu chovatelů českého strakatého skotu.

„Ceny krmení tím šly nahoru. V některých krajích je to až extrémní. Dá se říct, že plochy jsou nyní rozděleny, ale pokud by měl jít počet bioplynových stanic dál nahoru, byl by to pro nás problém,“ varoval Kučera.

Čeští farmáři udělali podle Kučery od roku 1989 obrovský krok dopředu. Před revolucí bylo v tuzemských chovech 1,2 miliónu dojených krav, dnešní stavy se pohybují okolo 370 tisíc. Na druhou stranu byl ale průměr nadojeného mléka od jedné krávy strakatého skotu dříve okolo 3,5 tisíce litrů, dnes je více než dvojnásobný.

„Česká republika v tomto ohledu patří ke špičce světa, jsme vysoko nad průměrem Evropské unie. Navíc patříme k top zemím i co se týče šlechtění, vyvážíme skot, embrya i inseminační dávky,“ upozornil Kučera s tím, že tradičními partnery v této oblasti je Balkán, Polsko nebo země bývalého Sovětského svazu.

České krávy se už ale pasou také v Malajsii, na Borneu, chystá se dodávka do Vietnamu a v jednání je kontrakt s Mongolskem.

Kučera si je jistý, že čeští farmáři snesou nejpřísnější měřítka nejen v produkci mléka, ale rovněž masa.

„Měli bychom se snažit přesvědčit českého spotřebitele, že to, co děláme tady, je kvalitní, že si nemusí vozit maso z druhého konce světa. Protože to naše je stejně dobré a z pohledu bezpečnosti potravin dokonce lepší,“ svěřil se Kučera s tím, že prezentovaná výjimečná kvalita například argentinského hovězího, na kterou mnoho spotřebitelů slyší, je z části jen dobrým marketingovým tahem.

„Hovězí maso potřebuje zrát. Jenže v tuzemsku je zrání masa vnímáno komplikovaně, protože to na jatkách zabírá místo, stojí to energii při chlazení a podobně, takže mnozí řezníci ho prodávají čerstvé, kdežto argentinské maso zraje při převozu přes oceán,“ prozradil.

„My máme přísné podmínky pro dohledatelnost zvířat, bezpečnost a kvalitu. Všechna zvířata musí být hned po porodu označená a podle databáze snadno zjistíte, kde v který den konkrétní zvíře bylo. Styl chovu v Jižní Americe má nádech exotiky a divočiny, to je paradoxně pak u nás vydáváno za přednost,“ dodal Kučera.

Po řádění nemoci šílených krav na přelomu tisíciletí se v Česku významně změnila struktura konzumovaného masa. Nastal razantní úbytek hovězího ve prospěch vepřového a hlavně kuřecího.

„Snažíme se vysvětlovat, že hovězí by mělo aspoň dva týdny zrát. Je samozřejmě také náročnější na přípravu. Nejhorší pak je, když si zákazník koupí relativně drahý kus masa, které není vyzrálé, což je chyba řezníka, a výsledek není rozhodně podle jeho očekávání. Je škoda, když pak na hovězí zanevře,“ dodal Kučera.