Hlavní obsah

Vesnice, která rázem ztichla

Jiří Sotona, Právo, Jiří Sotona

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Lubenec na Lounsku byl po celá léta v zajetí kamionů. Díky novému obchvatu tady nastal takřka rajský klid, stavba se ale všem nezavděčila. Místní podnikatelé více či méně těžili z řidičů, a kdo byl na severu obce zvyklý na ticho, má najednou za humny dálnici. Zajeli jsme do Lubence dvakrát - jednou před otevřením obchvatu, podruhé dva týdny po něm.

Foto: Milan Malíček, Právo

Auta versus chodci. Takhle to v Lubenci vypadalo ještě na konci srpna.

Článek

Paní Eva se několikrát rozhlédne na obě strany, a když konečně někdo z řidičů přijíždějících zleva zpomalí, popojde alespoň do „bezpečí“ ostrůvku uprostřed přechodu pro chodce. A pak znova čekání, kdo ji „pustí“ - tentokrát zprava.

„Bydlím v jednom z paneláků u silnice přes čtyřicet let. To si nedovedete představit, jaký je to hluk. I v noci a hlavně v létě, když chcete mít otevřené okno. Půlnoc a já si říkám: Sakra, co se to děje?“ líčí mi zvýšeným hlasem, aby ji bylo v hustém provozu slyšet.

U nejvytíženější křižovatky jsem napočítal sto aut za první čtyři a půl minuty. Za deset minut pak celkem 203

Bojovku na přechodu musí chtě nechtě absolvovat všichni, kdo přecházejí na druhou stranu od budovy s poněkud honosným názvem Obchodní centrum Lubenec, v němž se nachází samoobsluha a řeznictví. Kříží totiž komunikaci, která v obci s 1300 obyvateli supluje dálnici.

Podle posledních údajů Ředitelství silnic a dálnic ČR (ŘSD) z roku 2016 tu každý všední den profrčí 8600 aut. Když jsem si těsně před polednem stoupl se stopkami k nejvytíženější křižovatce, napočítal jsem jich sto za první čtyři a půl minuty. Za deset minut pak celkem 203.

Je konec srpna a do otevření kousku dálnice spojující Prahu a Karlovy Vary zbývá jen několik dní. Úsek kolem Lubence neměří ani pět kilometrů, pro malou obec je ale zásadním milníkem. Všechnu tranzitní dopravu totiž odvede mimo zástavbu.

Paní Eva vnímá, jak se provoz každý rok zvedá. „Určitě je to rok od roku horší. Dřív bylo v rodině jedno auto, teď dvě nebo taky tři. Kdysi tu byla porcelánka, ale všechno se vozilo vlakem.“

Z rozhovoru s ní i s dalšími obyvateli mám pocit, že jsou na auta kolem sebe tak zvyklí, že si snad ani nedovedou představit, jaké to bez nich bude. „Samozřejmě se těšíme, bude klid, ale už budeme zastrčená díra,“ říká Eva s nadsázkou. „A pro podnikatele to bude určitě problém,“ míní.

Když si pár kroků od přechodu v občerstvení Pod Lípou objednávám kebab, nadhodím téma před prodavačem. Ztrátu zákazníků si ale nepřipouští. „Myslím, že projíždějící tvoří tak deset procent,“ odhaduje.

Hodinka na křižovatce

„Krásný“ výhled na vytíženou křižovatku má z okna kanceláře i starosta Jiří Chaloupecký. V úřadu je druhým volebním obdobím, předtím dělal čtyři roky místostarostu. Zažil už jedno stříhání pásky u navazujícího úseku „dé šestky“ k Bošovu, s nímž se obchvat Lubence propojí. Dálnice se totiž u nás stavějí, jak známo, salámovou metodou po několika kilometrech. Ale lepší než nic, pokud máte auta pod okny a odbočení z vedlejší na hlavní silnici je každodenní adrenalinovou výzvou.

Foto: Milan Malíček, Právo

Coby starosta dovedl Jiří Chaloupecký svou obec k vytouženému cíli. Auta jsou pryč.

Starosta se domnívá, že hustota provozu je ve skutečnosti vyšší, než jak udává ŘSD. Hlavně v pondělí a v pátek prý až dvojnásobně. „Máme spočítáno, že náš zaměstnanec, který jezdí po Lubenci s multikárou, stráví z osmihodinové směny hodinu na křižovatce. Já sám jsem jednou čekal skoro dvanáct minut, než jsem mohl přejet hlavní silnici,“ zmiňuje. Na dotaz, zda dálnice přichází v pravý čas, odpovídá: „Myslím, že to přišlo pět minut po dvanácté. Sami vidíte, jak to venku vypadá. Určitě bude chvíli trvat, než si lidi zvyknou, ale myslím, že je to pro ně jedině dobře, protože jde hlavně o bezpečnost, podél hlavní silnice nám chodí děti do školy.“

Registrujeme větší zájem o pozemky a nemovitosti právě kvůli blízkosti dálnice
Jiří Chaloupecký

Chaloupecký upozorňuje také na to, že obchvat by měl zůstat po tři roky v předběžném užívání, během nichž se bude měřit hlučnost a případně se doplní protihlukové bariéry. Pozitivní efekt dálnice každopádně pozoruje už teď. „Registrujeme větší zájem o pozemky a nemovitosti právě kvůli blízkosti dálnice. Už teď víme, že tu vyroste třicet nových domů a dalších deset v místní části Ležky.“

Nejblíž k nové autostrádě to budou mít lidé z ulice Zahradní, kolem níž povede v hlubokém zářezu. „Hluk nám tu měří každý měsíc. Když bude vyšší, slíbili, že dodělají ,protihlukovky‘,“ navazuje na slova starosty Jana Deverová, místní obyvatelka. Co nastane s otevřením, si zatím nedovede představit. „Lubenec si oddychne, a my? Věřím, že když je dálnice takhle dole, tak ji moc neuslyšíme. Nemůžu říct, že se těším, ale ani mě to neděsí.“

Býval tu klid. Až doteď

Za dálnicí, v místě, kde se nový most klene nad místní komunikací, se nachází samota se dvěma chalupami. Jednu z nich od jara do podzimu obývají Jiří Fiala a Zdislava Šváňová, která stavení zakoupila s bývalým manželem v roce 1979. Dodnes nemají zavedenou elektřinu, ale protože jsou s partnerem oba zruční, nainstalovali si malé fotovoltaické panely. A aby se nehádali, každý má vlastní, samostatně napájenou televizi. Udržovaná zahrada, od nedalekého dálničního tělesa odstíněná vzrostlou zelení, pak vypadá jako v parku.

„Tady bylo takové ticho! Až doteď,“ říká Zdislava Šváňová. Její partner doplňuje: „Čekáme, co bude, až to spustí.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Chalupáři Jiří Fiala a Zdislava Šváňová se s betonovým sousedem (v pozadí vlevo) smířili.

Jiří Fiala přiznává, že dívat se, jak stavba roste, bylo jeho každodenním rozptýlením. „Většina dělníků jsou Ukrajinci. Ta jejich mluva, ale i ty české výrazy,“ kroutí hlavou, „byly slyšet až sem. Občas přilétl i nějaký papír z jejich svačiny, ale beru to, že to k tomu patří.“

„Když betonovali, otáčely se tady míchačky až do půlnoci,“ pokračuje Zdislava Šváňová a na rozdíl od Jiřího Fialy připouští, že má z obchvatu kvůli hluku strach.

Kdo by z něj mohl mít obavy o živobytí, jsou obchodníci, především ti na hlavním tahu obcí. Někteří se však na toto téma nechtěli bavit. Provozovatelka květinářství rozhovor odmítla, majitel zahradnictví požádal, ať zavolám později, ale pak už nebral telefon.

Antikvariát poutá řidiče jedoucí od Prahy výraznou cedulí a jeho prodavačka Valeria Šimáčková potvrdila, že právě na projíždějící sází majitel obchodu hodně. „Kdo sem bude chodit, až se otevře obchvat? Lubenečtí určitě ne,“ předjímá. „Mluvili jsme o tom s majitelem. Zatím to tady nechá a uvidí se,“ říká důchodkyně, která bydlí v paneláku přímo u silnice. „Někdy se fakt nedá přejít, to máte třicet čtyřicet aut za sebou.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Budoucnost antikvariátu, v němž prodává Valeria Šimáčková, je nejistá.

Plno aut je i v autobazaru Otakara Andrýska, jenž je při vjezdu od Prahy první na ráně. Žádnou ránu pro své podnikání ale neočekává, protože doba se změnila. Málokoho donutí auto za plotem autobazaru přerušit jízdu. „To už se dneska neděje. Jen si přiznejte, jak se honíte sám, vždyť dneska mají lidi problém si přibrzdit na zmrzlinu, natož aby se prošli po bazaru,“ říká. Většina lidí si totiž podle jeho zkušenosti vybírá auto nejprve přes internet a pak se za ním jede podívat najisto.

Ivo Sklenář, spolumajitel místního řeznictví, nechce předbíhat: „My jsme docela malý krámek. Určitě se u nás lidi ze silnice zastaví, ale taky je tu dost chalupářů, tak uvidíme, co to udělá.“

Už aby to vedlo do Prahy

Kdo se nebojí, je Marie Kieswetterová, která dvacet let vede minimarket U Marušky a k celé stavbě se staví střízlivě: „Vždyť už se o ní mluví strašně dlouho, to jsem ještě nebyla na světě.“

K jejímu obchodu se musí odbočit z hlavní silnice, což ji zaprvé vede k pocitu, že je od všeho hluku a prachu už docela daleko, zadruhé to znamená, že není závislá na řidičích. „Osobně z toho strach nemám. Kdyby nebyli, mně se nic nestane. Já mám dvacet let svoji klientelu. Za mnou lidi z okolí cíleně jezdí, udělají si třeba objednávku a vyzvednou si ji. A hlavně místní a chalupáři,“ vysvětluje.

Netají, že během výstavby dálnice tržby stouply, když se u ní dělníci zastavovali pro svačinu. „Fronty, fronty, fronty, samí chlapi, až mě to moc nebavilo. Já si totiž se zákazníky ráda popovídám.“ Zmíní i jeden incident, kdy si na kameře všimla, jak jeden z party zahraničních pracovníků popadl při odchodu krabici fidorek. Nebála se, vyběhla za dělníky do auta a už rozdělené sušenky si od nich zase vysbírala. Od nadřízených se dočkala omluvy a informace, že nenechavec už na stavbě nepracuje.

Mě rodiče pouštěli do školy samotného, protože jsem to měl jen kousek a nemusel jsem přecházet hlavní silnici
Vojtěch Kieswetter

Její třiadvacetiletý syn Vojtěch studuje vysokou školu a vybavuje si, jak jemu i spolužákům učitelé v základní škole neustále kladli na srdce, aby si dávali pozor při přecházení. A to dělají dodnes.

„Mě rodiče pouštěli samotného, protože jsem to měl jen kousek a nemusel jsem přecházet hlavní silnici,“ říká.

Foto: Milan Malíček, Právo

O podnikání se Marie Kieswetterová a její syn Vojtěch nebáli. Změnu si ale pochvalují.

Ani on však kvůli obchvatu nepropadá euforii: „Ubude hlavně kamionová doprava, což je fajn, ale stejně budeme dál čekat, než se všechny kousky dálnice propojí a Lubenec bude konečně víc dostupný Praze.“ Podle ŘSD to nenastane dříve než za čtyři roky. Pak by si dokázal představit bydlení v rodné obci a přitom denní dojíždění do hlavního města.

Nehledě na automobilový provoz je majitelka minimarketu Marie Kieswetterová v Lubenci podle svých slov spokojená. Mrzí ji snad jen to, že si není kam jít večer sednout, jelikož všechny podniky v minulosti postupně zanikly.

„A pokud mě něco zlikviduje, tak to nebude obchvat, ale byrokracie,“ dodává.

O 14 dní později

Kulisy zůstávají - kostel, obecní úřad i Obchodní centrum Lubenec jsou na svém místě, přesto jako bychom se ocitli v jiné vesnici. Obchvat byl 31. srpna za účasti premiéra Andreje Babiše a ministra dopravy Karla Havlíčka slavnostně otevřen, načež auta zmizela z obce prakticky okamžitě.

Zatímco při první návštěvě jsem za deset minut napočítal na křižovatce 203 aut, o čtrnáct dní později v totožný čas jen 44. A to ještě v naprosté většině nikoli na hlavním tahu, ale na místní silnici, která jej protíná.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kamiony, dodávky, autobusy. Lubenec křížila dálnice se vším, co k ní patří.

Minule jsem si kebab u stánku objednal inkognito, nyní se prodavači rovnou představím jako novinář a ptám se, jestli nová situace ovlivnila jeho podnikání. „Já určitě nebudu podávat žádné informace, zeptejte se jinde,“ praví přísně.

Telefonicky kontaktuji majitele antikvariátu Jaromíra Černého, který žije v Karlových Varech a kromě lubeneckého provozuje i další tři krámky. „Já se k tomu snad ani nechci vyjadřovat,“ reaguje nejprve, ale pak přizná, že zákazníci ubyli a budoucnost obchodu zváží.

„Úbytek trošičku je, ale není to tak zásadní. Měl jsem z toho větší strach,“ tvrdí Ivo Sklenář, který se svou manželkou vede řeznictví nejen v Lubenci, ale i na dalších místech v okolí. „Zatím nebudu dělat žádná opatření, je to krátká doba,“ dodává.

Foto: Jan Handrejch, Právo

O dva týdny později ve stejný čas. Všechny nešvary jsou pryč.

Na konci srpna přestaly v Lubenci zastavovat žluté autobusy RegioJet, které tudy mířily z Prahy do Karlových Varů a zpět. Zda to souviselo přímo s novou dálnicí, jež se obci vyhýbá, nebo spíše s nízkým zájmem cestujících, není z vyjádření mluvčího společnosti Aleše Ondrůje zřejmé: „Autobusy RegioJet bohužel již nebudou v zastávce Lubenec zastavovat. Po pečlivém vyhodnocení všech provozních a obchodních okolností jsme učinili toto rozhodnutí,“ sdělil.

Zastávka se přesunula ze středu obce blíže k obchvatu, kam to teď má většina obyvatel do kopce. Ve svém jízdním řádu ji však ponechal jiný dopravce, FlixBus, jehož jízdenky dokonce prodávají na obecním úřadě. O dálkové autobusy tady tak nepřišli.

„Neočekával jsem nic. Ani lepšího, ani horšího,“ říká Jiří Fiala, kterého jsem na samotě za dálnicí zastihl tentokrát bez družky. Zajdeme se podívat do kouta zahrady, odkud je výhled na most s protihlukovými stěnami. Škoda že nepokračují ještě o kousek dál k lesu, protože právě touto „mezerou“ se k chalupě šíří asi největší hluk. „Ale to je tak asi jediná věc,“ nechce problém zveličovat.

Když s fotografem vyjedeme do nejvyššího bodu obce v Zahradní ulici, usoudíme, že hluk z nového obchvatu je tu sice patrný, ale jeho míra závisí na pocitu každého obyvatele.

„Doma to není slyšet vůbec,“ říká Jana Deverová, s níž jsem mluvil už přede dvěma týdny. „Když jsem venku, pochopitelně auta slyším, ale není to žádný velikánský hluk. U nás silnice padá pod horizont, ale sousedi pod námi ji mají napřímo a říkají, že jim doslova drnčí skleničky. První dny říkali, že je to strašný a že nemohli spát. Těžko říct, jak je to jinde. Já se určitě kvůli dálnici nikam stěhovat nebudu,“ směje se a k situaci v centru obce dodává: „Víte, jaká je to teď pohoda? Nemusíte nikde stát, rodiče se nemusí bát o svoje děti. Podle mě je to paráda.“

Na tržbách minimarketu U Marušky se situace dle očekávání neprojevila, zmizeli jen stavební dělníci. Marie Kieswetterová se osobně k obchvatu neupínala, ovšem první dojmy její i zákazníků předčily očekávání. „Ti, co bydlí u silnice, teď mají opravdu klid, i v noci. I kvůli dětem jsou klidnější. A úplně nejlepší je, že krásně přejedete křižovatku. Já si myslím, že ten obchvat je úžasnej.“

Teď už jen zařídit, aby Lubenec i jiná sídla, která tak náhle „ztichla“, žila i nadále. Hluk od kamionů už k tomu jistě potřebovat nebudou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám