Článek
Ministr hájil i udílení milosti před rozsudkem, když třeba stíhaný onemocní nevyléčitelnou rakovinou. Už podle dnešního zákona musí ale státní zástupce stíhání přerušit, nelze-li pro těžkou chorobu, tělesnou či psychickou, postavit obviněného před soud. Soud pak může upustit od výkonu trestu či jeho zbytku, onemocněl-li odsouzený životu nebezpečnou či duševní nevyléčitelnou nemocí. Je-li to jen nemoc těžká, může se trest přerušit; těhotné ženě či matce dítěte do jednoho roku se trest přeruší vždy.
Od ministra spravedlnosti demokratického státu by se dalo očekávat, že není-li s platnou úpravou spokojen, navrhne vládě a ta pak parlamentu úpravu lepší, například zastavení trestního stíhání stiženého nevyléčitelnou, životu nebezpečnou chorobou už od začátku trestního řízení. Nebo humánnější úpravu stíhání a vazby těhotných žen a matek malých dětí, které by bylo potřeba. Místo toho je ale ministr srozuměn s tím, aby se o nápravu staral prezident. Měl by se tím zabývat zřejmě proto, že není pracovně dostatečně vytížen.
Aspoň podle Rychetského, který několik dnů předtím řekl, že jediným důvodem, proč by chtěl být prezidentem, je, že by si odpočinul. Poslankyně Němcová neposuzuje milosti podle účelu či důsledků jejich udělování, nýbrž jako atribut prezidentova majestátu. Nedomnívá se, že by měl být rozšířen (což ani není možné, protože, jak uvedl ministr Rychetský, prezident má v tomto ohledu moc absolutní). "Určitě bych nechala na prezidentovi a jeho rozhodování, jaké množství milostí chce, nebo nechce udělit," řekla. Vyslovila se ale pro přísnější kritéria, o udělení milosti měl prezident "jednat" (!) s ministrem spravedlnosti...
K milostem se vyjádřil i Jan Sokol, i jemu se zdají vhodné. Mýlí se však, když soudí, že kritika jejich udílení je vymyšlená jen pro to, aby se Havlovi dalo něco vyčítat. I takové případy byly, ale většinou to bylo naopak - právníci i mnozí politici o tom raději mlčeli, z úcty k Havlovi. Sokol však správně podotkl, že prezident milosti jen udílí, rozsah svého oprávnění neurčuje, a parlament může dnešní úpravu změnit. A o to právě jde.
Bude-li ve třetí volbě prezident zvolen, budou práce na ústavě pokračovat. Přímo se zvolí až další prezident, současný bude úřadovat po změně ústavy už s novými pravomocemi a s odpovědností, leda že by parlament rozhodl, že změna nabude účinnosti až volbou toho dalšího. Samo právo milosti udílet a udělení každé milosti je výrazem neúcty k justici, a tím k právnímu řádu. Z hlediska obecně chápané spravedlnosti je naléhavě třeba, soudím, úplně zrušit právo udílet milost před rozsudkem. A při udělování milosti po rozsudku má být nutný spolupodpis ministra spravedlnosti po projednání ve vládě. Myslím, že podle nové ústavní úpravy by se mohla milost ukládat nanejvýš jen při změně osobních poměrů odsouzeného, a jiných než zdravotních. Ostatní případy by mohl předvídat zákon, i obnovu řízení dlouhodobě vězněných po znaleckém zjištění jejich případné nápravy.
I zbytek prezidentova práva udílet spolu s vládou milost by mohl být po několika letech zrušen, až si zákonná úprava "sedne". Do české ústavy se právo milosti dostalo z čs. ústavní listiny z roku 1920. Ta ji převzala z rakousko-uherského zákona z roku 1867 o moci soudcovské, kde bylo upraveno jako právo císaře. Už tehdy to byl nemoderní relikt z dávné doby, kdy panovník, nevázán ústavou a zákony, byl i nejvyšším soudcem. Profesor Václav Pavlíček ve svém komentáři k ústavě, odbornou veřejností obecně uznávaném, píše: Používání toho práva hlavy státu v demokratických republikách s dělbou moci a nezávislým soudnictvím narušuje autoritu zákona a neodvolatelnost trestu za spáchané trestné činy. Je v rozporu s koncepcemi přirozeněprávními a s pojetím právního státu. Uzná to nyní parlament?