Senátoři ve svém návrhu tvrdili, že obyvatelé Česka jsou vystaveni příliš vysoké hladině hluku. „To má negativní důsledky na zdraví a celkovou životní pohodu obyvatel. Máme za to, že napadené uplatňované limity hlukové zátěže zejména v oblasti silniční dopravy, přičemž návrh se nedotýká zdrojů hluku v pracovním prostředí, potažmo kritéria pro jejich výpočet a měření, jsou příliš mírné a neodpovídající současným možnostem společnosti,“ argumentovali senátoři.

Plénum ÚS se soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem upozornilo, že emise hluku jsou celosvětovým problém a věnují jim velkou pozornost mezinárodní organizace i Evropská unie.

„Přestože s hlukem spojené hrozby jsou podobné ve všech vyspělých zemích, každý stát disponuje jinými kulturními, historickými a hospodářskými podmínkami. Nejsou proto stanoveny žádné závazné hlukové limity,“ konstatoval Šimíček s tím, že některé státy vůbec neznají limity pro hluk, je tomu tak například ve Spojeném království nebo v Belgii.

Podle pléna napadená ustanovení sledují legitimní cíl a prostředky zvolené k jeho dosažení lze považovat za rozumné. „ÚS připomíná, že český právní řád obsahuje několik prostředků právní ochrany, které umožňují se bránit hluku i mimo rámec limitů. Jde zejména o tzv. institut pohody bydlení, určitou míru ochrany lze zajistit v soukromoprávní rovině,“ připomenul Šimíček.

Senátoři také tvrdili, že normy překračují meze zákona, nedostatečně zohledňují unijní právo a byly přijaty netransparentním způsobem. Poukazovali na to, že ústavně zaručená práva je možné blíže specifikovat zákonem, ale nelze je omezovat podzákonnými předpisy, metodickými návody a technickými normami. Soudci ale dospěli k závěru, že nařízení bylo vydáno v mezích zákona o ochraně veřejného zdraví a proces přípravy nebyl netransparentní nebo veřejnosti nepřístupný.