Svědčí nízká účast ve druhém senátním kole, 16,5 procenta, o tom, že je systém zralý na reformu?

Je otázka, jestli relativně nevysoká volební účast vadí, nebo ne. Pokud nám nevadí, potom s volebním systémem není třeba dělat nic, protože je to zavedený srozumitelný model jak pro volby senátní, tak pro volbu prezidentskou.

Existuje řada důvodů, proč účast není tak velká, na druhou stranu je pravda, že pokud se ocitneme někde kolem šestnácti procent a počítáme výsledné hlasy spíše v řádu pár tisíců, tak to někomu může připadat na pováženou. Podle mě to není problém, který by zatěžoval existenci Senátu zásadním otazníkem, ale nějaký malý otazníček to být může.

A pokud nám nízká účast vadí?

Pakliže bychom zachovali druhé kolo, lze dělat relativně málo – v podstatě se dá o týden oddálit, aby se doručily volební lístky domácnostem a zvýšila se povědomost, že se druhé kolo vůbec koná. Nepředpokládám ale, že by to přilákalo masy lidí. Ve chvíli, kdy bychom rezignovali na pokusy druhé kolo vylepšit, nabízí se ho zrušit.

U nás se mluvívalo o dvou základních schématech – buď o klasickém systému relativní většiny jako v Británii, kdy se volí jen v jednom kole a ten, kdo je první na pásce, bere všechno, anebo o variantách absolutní většiny, kdy ke zvolení musíte mít přes 50 procent hlasů, což je princip australského alternativního hlasování. Ten v zásadě odpovídá tomu, k čemu Senát je – tedy spíš ke hledání shody než k razantnímu tahu na branku.

Valdštejnský palác, sídlo Senátu Parlamentu České republiky

Valdštejnský palác, sídlo Senátu Parlamentu České republiky.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak se bude shoda hledat v Senátu, kde čtyři kluby mají téměř vyrovnaný počet mandátů?

S takovým rozložením jsme se setkali ve druhém třetím funkčním období, kdy původně velmi silná ODS s 32 senátory postupně slábla a nakonec roli hegemona ztratila. Nyní se nikdo ani zdaleka nadpoloviční většině neblíží a ani se jí neblíží dva nejsilnější kluby.

Přijmout rozhodnutí v takovémto prostředí vyžaduje širší shodu, a i kdyby existovala vůle se nedohodnout, v zásadě se nestane nic jiného, než že po uplynutí 30 dnů ztratí Senát možnost vyjádřit se k tomu, co si o daném zákoně myslí.

Navíc v procesech běžného vládnutí je Senát přehlasovatelný Sněmovnou 101 hlasy z 200. Neopominutelný je jen například v mezinárodních smlouvách či volebních a ústavních zákonech, kde je třeba se shodnout.

Jak podle vás do dění v Senátu zasáhnou tři neúspěšní prezidentští kandidáti?

Nezdá se mi, že by to měli být nějací klíčoví hráči. Je teprve několik dní po volbách, tak je logické, že se rozmýšlejí, do jakého klubu půjdou.

Zdá se mi ale, že se nadměrná pozornost věnuje tezi, že by nejsilnější klub měl navrhovat předsedu Senátu. Šéfem Senátu byl například třikrát za sebou Petr Pithart, za nímž ale nestála nejsilnější frakce.

Historicky byla nejpočetnější frakce na tahu z toho důvodu, že byla mnohem silnější než všechny ostatní kluby. V roce 2004 byl modrý Senát, ODS logicky měla předsedu, protože si ho sama zvolila. Totéž lze říct o oranžovém Senátu. Tehdy předseda také mohl být zvolen jen hlasy ČSSD.

Takže je otázka, nakolik je historicky platná zásada, že nejsilnější klub navrhuje šéfa Senátu. Když je nyní síla klubů rozdílná co do jednoho dvou hlasů, nezdá se mi, že by z toho plynula železná logika typu, že ten, na koho si nejsilnější klub ukáže, musí být bez dalšího zvolen.