Obávám se však, že více než o skutečnou otázku jde o pouhý projev zoufalství z bezmoci tváří v tvář těm mrtvým, jimž sebevyspělejší technika nedokáže pomoci. Protože snad každý, kdo se tak ptá, tuší odpověď: nešlo.

Ničivé účinky výjimečných přírodních katastrof jsou totiž tak strašné právě pro tu výjimečnost. Kdyby se v oblasti Indického oceánu opakovala tak silná zemětřesení každoročně, jistě by zde byl nejen fungující varovný systém, ale také by tu asi každá vesnice měla za humny nějaký val proti vlnám.

Na druhé straně zase jistě platí, že kdyby v oblasti Karibiku a jihu USA neřádily cyklóny několikrát ročně, ale vždy jen jednou za desítky let, byly by jejich následky nesrovnatelně horší. Ostatně známe z nedávné vlastní zkušenosti, že i v zemi s dobře fungujícím záchranným systémem a dobře technicky vybavené mohou být škody způsobené živlem mimořádně vysoké jen proto, že síla živlu překročila míru očekávatelného.

Je strašné pohřbívat naráz desítky tisíc členů lidského rodu a navíc polykat hořkost z přiznání, že se té katastrofě nedalo zabránit. Než však spolkneme i vztek, dovolím si -aniž bych se chtěl dotknout těchto - připomenout, že jsou také jiní mrtví. A nejspíš jenom proto, že nezemřeli naráz a na stejném místě, nejsme tak otřeseni a rozhořčeni, byť v naprosté většině šlo o smrt zbytečnou a dalo se jí zabránit.

Skloňme tedy ještě jednou hlavy a ti z nás, kdo se umí modlit, ať se pomodlí také za jeden milión a dvě stě tisíc lidí, kteří zemřeli na silnicích světa, a zejména za těch dvanáct set obětí, které si rok co rok v průměru vyžádá takzvaný automobilismus v Česku. A snad až na výjimky vesměs lidským přičiněním, žádný živel by to nedokázal.

PRÁVO 29. prosince 2004