Dívka byla po rozchodu rodičů nejprve v péči matky, jenže u ní se projevilo vážné psychické onemocnění. Proto skončila u otce, který se s ní odstěhoval do Rakouska. Jenže s otcem měla vyhrocené vztahy, kvůli čemuž se nakonec dostala až na psychiatrii a poté do domova pro mládež.

Dostat dívku z ústavu se pokoušeli její prarodiče, kteří žádali, aby ji dostali do péče, české soudy ale dospěly k názoru, že k tomu není žádný důvod, neboť otec prý zajistil zklidnění situace, umožnil rozvoj dívčina vzdělání a také pokračování psychoterapie.

Na stranu dívky se postavil teprve Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí, který poukázal na to, že dívka je víc než rok v ústavu, aniž by se otec snažil jakkoli normalizovat jejich vztah. V ústavní stížnosti úřad navíc upozornil, že soudy se vůbec nezajímaly o dívčin názor a místo nejlepšího zájmu dítěte opakovaně vycházely vstříc zájmu otce.

Dítě není objekt

Takovým argumentům nakonec dal senát ÚS v čele se soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským zapravdu s tím, že na dítě nelze nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho stavět do pouhé role pasivního pozorovatele událostí.

Rychetský upozornil, že dívka se opakovaně snažila dosáhnout toho, aby ji soudy vyslechly, ty ale místo toho raději složitě zdůvodňovaly, proč je pro její psychickou pohodu lepší, když svůj názor nebude moci přednést. ÚS zdůraznil, že dítě má právo, nikoli povinnost v záležitostech, které se ho týkají, sdělit svůj názor.

„Stěžovatelce proto měla být možnost realizovat své právo vyjádřit v řízení svůj názor nabídnuta. V případě, že by sama naznala, že by pro ni bylo slyšení nepřiměřeně zatěžující nebo že je dotazována na skutečnosti, k nimž se již nechce vracet, nebo nepřiměřeně vtahována do konfliktu mezi otcem a prarodiči ze strany matky, mohla stěžovatelka slyšení jako takové či zodpovězení konkrétních otázek odmítnout,“ zdůraznil Rychetský.

Posoudit nejlepší zájem dívky bude nyní muset znovu Okresní soud v Náchodě, který bude vázán názorem ÚS.