Článek
Žena dostala náhradní pozemky v rámci restituce v roce 1998 od Pozemkového fondu a o tři roky později byla zapsaná do katastru nemovitostí. Problémem však bylo, že tyto pozemky už od středověku patřily církevnímu řádu.
Když tedy stát zjistil, že jde o historický majetek chráněný blokačním ustanovením, podal k soudu žalobu proti ženě s tím, že majetek se měl vrátit státu a následně předat křižovníkům. Městský soud sice žalobu zamítl s tím, že žena pozemky měla v dobré víře, po zásahu Nejvyššího soudu už však otočil a žalobě vyhověl. Žena se proto obrátila na ÚS.
Nelze prohlubovat křivdy
„Podle blokačního ustanovení zákona o půdě byly veškeré převody původního majetku církví, náboženských řádů a kongregací zatíženy absolutní neplatností. ÚS opakovaně a dlouhodobě konstatoval, že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku,“ prohlásila soudkyně zpravodajka Milada Tomková s tím, že pokud stát pozemky vydal, došlo tím jen k prohloubení křivdy, která započala už po roce 1948.
Soudci uznali, že i pro ženu měly pozemky sloužit ke zmírnění historické křivdy.
„Pro závěr ÚS je však rozhodující, že v jejím případě pro ni předmětné pozemky představují pouze náhradní hodnotu bez historického pouta. Stejný význam pro stěžovatelku tak může mít i přidělení pozemků jiných, neboť její restituční nárok zůstává zachován, zatímco u vedlejšího účastníka tomu tak s ohledem na historické vazby na dotčené pozemky není,“ dodali soudci.